"Hele, nech si to!" rozzlobila se, a vztyčila nos, "Náhodou, co když jsem opravdu princezna."

"No to se ví, že jo," prohlásil Hexagold ironicky.

"Co si dovoluješ mě tykat podřadný červe. Od teď mi budeš říkat vaše výsosti..."

"Ještě jednou od tebe uslyším slovo princezna, dostaneš takovou lekci, že na to nezapomeneš."

Kate se na chvíli zamyslela a pak se mírně usmála.

"Princezna," řekla váhavě. Hexagold se prudce otočil.

"Provokuješ!" Kate ho obdařila úsměvem.

"Princezna!"

"Sama sis' o to řekla!"

»Darmína ti vzala všechny vzpomínky. Vše od narození do osudného dne. Jenže vzpomínky nelze někomu prostě sebrat. Ony zůstaly v tvé hlavě, ale jsou zablokované. Nikdo se k nim nedostane. A já jsem doufal, že jednou si vzpomeneš a vrátíš se. Jenže ty sis nevzpomněla, ale vrátila ses. Nevíš proč mi to připadá divný?«

"Všichni se dobře dívejte," zvolala Darmína, "Zde králi pohleď, tady je tvůj prvorozený a tedy právoplatný dědic trůnu. Princ a budoucí král z rodu Divislavů. Lorando!"

-----------------------------

Hexagold - Noční můra

Ondřej Novák

Na tmavou oblohu vylétla žlutá světlice, namalovala půlkruh a potom vybuchla do několika hvězdiček.Další se rozlétla na mnoho dílků a každý díl opět explodoval. Ozvalo se hlasité bubnování. Jiná raketa osvítila zemi v různých barvách, než vybuchla do překrásné barevné květiny a zanikla. Pod osvícenou oblohou se tyčil kopec, z jedné strany jakoby useknutý ve skalní stěnu. A nad touto skálou se majestátně vzpínal vysoký a velmi starý hrad s věžemi dosahující takřka do nebes. Ve svých pamětech měl zaznamenána četná obléhání a dobytí, důkazem nechť byly mnohokráte opravované střechy a množství záplat, které vyplňovaly díry po zásahu střelou z katapultu. Ale naštěstí to vše nebylo vidět, protože každá generace králů nechávala jeho staré zdi přetírat, aby barva zakryla tyto temné strany minulosti.

Z pozvolnější strany hory bylo vybudováno obrovské nádvoří pro venkovní oslavy, z obou stran obehnané hradním parkem, ve kterém nechybělo ani bludiště z živého plotu.Tento večer byl slavnostní, po okrajích nádvoří stály spojené stoly s navršenými tácy plné jídla, které by nasytilo stovky chudých obyvatel podhradí. Mnoho postav, zejména pak vzácných hostů, se kolem stolů otáčelo a tu, tady nebo támhle nenápadně uždíblo, ochutnalo nebo na tácek si vzalo celý kus. Takto zásobenné se hosti sdružovali do hloučku, kde debatovali, diskutovali nebo si vyprávěli příběhy ze svých cest. Jídlo samozřejmě nebylo to jediné.Většina mužů a žen se oddávala tanci na renesanční hudbu, kterou hrála hradní kapela v jednom koutu nádvoří. Během ohňostrojů se i tančící páry zastavovaly, hlasitými hlučením a potleskem dávaly najevo svůj úžas.

V čele placu seděl král zvaný Divislav III, se svou chotí na dvou zlatých křeslech. Na všechny se usmívali a měli se proč usmívat. Vždyť dnes to byla jejich slavnost, na počest prvorozeného syna Martina, jenž si bral za ženu krásnou princeznu Danielu. Jejich sňatek umožnil uzavřít dlouho odkládanou dohodu o spolupráci se severním sousedem.Vedle královny seděli na stejných křeslech rodiče Daniely, král Matěj II a jeho choť. Divislav se velice těšil na odpočinek, až předá žezlo a korunu svému synovi.

"Jen si to představ," naklonil se ke své choti, "Lovy, golf, večírky, žádné starosti..."

"Jste posedlý vaše veličenstvo," odvětila mu královna, "vsadím se, že stejně posedlý, jako do smrti Martinovi dávat dobré rady."

"No, no, no... ", odvětil žertem, "Předpokládám, že Martin občas bude potřebovat otcovskou radu."

"No určitě," souhlasila ironicky královna.

Před trůn dotancoval jejich prvorozený s princeznou.Martin věnoval svému králi šťastný úsměv.

"Podívej se na něj, jak září," kývl král hlavou směrem k Martinovi. Pak Divislav dostal nápad: "Co si tahle zatančit..."

"Ale můj pane, dávno nejsme tak mladí, aby ..., " chtěla namítnout královna.

"Nic neříkej. Ty jsi vždycky tančila nejlépe," pak cosi pošeptal pážeti. Ruce zatleskaly a muž zvolal. "Tanec pro krále a královnu." Hradní orchestr rozehrál valčík a královský pár se postavil do středu kruhu vytvořeného z tanečníků a tanečnic. Tančili.Královniny obavy se zdály být liché. Po chvilce se přidal Martin s Danielou, za zanedlouho všichni hosté.

"Měl jsem dlouhý rozhovor s Matějem," promluvil král během tance.

"Vy vždycky míváte dlouhé rozhovory můj choti," řekla s nádechem ironie. Král ji opětoval úsměv.

"Víš drahá, vždycky jde o důležité věci." Královna se zdržela uštěpačných poznámek, ve skrytu duše však na toto téma skrývala svůj názor.

"Ten starý kocour mívá občas bláznivé nápady," pokračoval král v řeči i v tanci, "hádej co ho napadlo."

"To vážně netuším," odvětila královna.

"Pamatuješ jak se mu narodil syn? Byl z toho celý paf."

Královna se rozesmála. "To víš že pamatuji.Pořád všude posílal posly o tom jak se jeho syn naučil říkat 'mama', jak udělal první krok, co, kde a jakou natropil škodu a tak dále."

"Dnes už je mu sedm let."

"Hrozně to utíká veličenstvo."

"Je nadšený ze spolupráce. Jeho země se nemůže pochlubit takovým bohatstvím jako naše. Chápu ho, závidí nám zlaté doly. Nabídl se, že bychom mohli podepsat smlouvu o konfederaci."

"O čem že?"

"Bližší spolupráce, nic víc."

Královna tomu nerozuměla, věděla ale, že za tím něco vězí.

"To nemůže být samo sebou."

"Máš pravdu. O to víc je to bláznivější.Chtěl by, aby si naše Sylva vzala je syna.

Královna, jenž doteď tančila v rytmu raz-dva-tři, se náhle zastavila.

"Vždyť je jí šest let. Jsou to ještě děti. A navíc, je tu ta trapná otázka...," nechala větu viset ve vzduchu, neboť věděla, že král tuší kam míří.

"No to mě nejvíc vadí. Kde je vlastně."

Vrátili se k trůnu. Královna se zeptala chůvy, ta jen pokrčila rameny. Nemělo smysl se rozčilovat v den svatby.

"Lorando mít rád ohňostroj," řekl hlubokým a přihlouplým hlasem Lorando.

"Já taky," odpověděl mu dívčí soprán.

Lorando byl vysoký a silný muž. Nebyl pohledný, chodil shrbeně, křivil ústa a byl velice nemocný. Nemocný už od svého narození, protože na svět přišel z handicapem a tak nikdy nepobral dost rozumu. Platil za rozmary pána stvořitele, nebo snad za přírody. Nebo si bůh řekl, že když několika jedincům dal božské vlastnosti, vyrovná to jedincem, kterému nedá nic a naopak mu něco vezme.

Sylva byla drobná postavička s hustými kaštanovými vlasy a právě na svůj věk byla neuvěřitelně chytrá. A tak i velice svobodomyslná a tvrdohlavá. Nikdy nesnášela bontón, ačkoliv jí to chůvy sypaly do hlavy horem dolem. Na všechno měla svůj názor, který jí nikdo nevyvrátil, a každý úkol řešila po svém, svým vlastním způsobem.

To že si může umazat šaty jí také nevadilo.Kamarádila se s Lorandem, ráda si s ním hrála. Byl hrozně milý a přátelský. Brala ho takového, jaký je. Scházeli se tajně, nikdo o jejich schůzkách nesměl vědět. Kdyby se to doneslo až k otci, dostala by se jistě do velkých nepříjemností.

"Muset jít, být pozdě," oznámil Lorando, "slavit dospělý."

Sylva na něj překvapeně pohlédla.

"Ty máš narozeniny?"

Lorando pokýval hlavou a zmizel ve tmě. Jeho odchod byl vždycky náhlý. Je velice zvláštní, pomyslela si princezna.Osaměla a jakoby na ní padl chlad noci. Ohňostroj už dávno skončil, bylo pozdě a Sylva si uvědomovala, že její zmizení a pak pozdní příchod ji dostane do potíží. Potmě se kradla hradní zahradou, až vstoupila do bludiště. Cestu znala samozřejmě velice dobře, takže se zanedlouho ocitla v parku.Zamíchala se mezi lidi, a ukrytá přešla na okraj nádvoří.Když v tom její pravou tvář osvítilo zelené a velice silné světlo. Otočila se tím směrem. Všichni upírali oči do středu taneční terasy, kde houstl oblak dýmu. Princezna najednou cítila hrozný strach, přeběhla k trůnu, aby svým rodičům byla nejblíže. Král ji zachytil koutkem oka, ale neřekl nic. Více ho zajímal ten dým.

... který se počal tvarovat do podoby plnoštíhlé ženy. Měla velice špičatý nos, jako čarodějnice. Sylvu napadlo, jestli to opravdu čarodějnice není. Otec je neměl rád, ale pokud netropily škodu, nic proti nim nepodnikal.Bledá tvář, skoro nazelenalá, v očích hluboká čerň a oděna byla do tmavého, možná dokonce také černého hávu.Na hlavě nosila černý, špičatý klobouk a v pravé ruce svírala dřevěnou hůl ve tvaru pařátu nějakého tvora, jenž držel magický krystal. Byla to čarodějnice. Smála se, řechtala se příšerným smíchem, až se zakuckala.

"ech..., ech..., sakra!" prohlásila nakonec.

"...sestřička...," pošeptal král své ženě, "nebyla pozvaná..."

"Nevěděla jsem, že máš sestru. Jak to žes' ji nepozval!" zasyčela královna.

"Za posledních osmnáct let o sobě nedala vědět".

Čarodějka si nadzdvihla černou sukni a přešla před krále. Teď už se nesmála. Lidé vše vyděšeně pozorovali.Král si odkašlal. "Jaká je to pro nás čest, že jsi nás přišla navštívit v den svatby mého prvorozeného syna."

Darmína byla černou ovcí rodiny. Měla podivné zvyky a nedbala na klepy lidí. Sváděla všechny muže na hradě a v jeho širém okolí i samotného krále. Byla vyhnána ze dvora a poslána daleko za hranice země. Od té doby se po ní slehla zem. Až dnes přišla. Nezapomněla na nic, a král také ne.

Král vstal.

"... a tak tě tady vítám," pokračoval nejistě, "Byl to sice nezvyklý příchod, nicméně, nebudeme si kazit tak hezký večer. Hmm... ale přicházíš docela pozdě. Tvůj oblíbený ohňostroj už byl..."

Čarodějnice ho nejprve zpražila pohledem a pak se rozhlédla po ostatních. Zachytila očima Martina a Danielu a ukázala na něj.

"Tohle je tvůj prvorozený?"

"Princ Martin a jeho žena"

Všichni přítomní střídavě sledovali krále, Darmínu a Martina. Sylva se schovávala sluhou. Měla strach, tušila, že tohle neskončí šťastně.

Čarodějka se lehce otočila na krále a s úsměvem konstatovala.

"Víš můj bratře, ale trůn mu nemůže patřit."

"Jak to!" vykřikl ostře král.

"On není tvůj prvorozený, a trůn má patřit prvorozenému, ne?"

"Co si to dovoluješ! Stráže!"

Ze stran vyběhli ozbrojení muži s halapartnách v ruce. Darmína volně mávla rukou, a stráže se zastavily. Teď se nemohly ani pohnout.

"Chceš odepřít svého syna? Syna kterého si mi dal?"

Královna vrazila loktem do svého chotě a zasyčela: "O tom taky nic nevím!"

"Přece nebudeš věřit bláznivé ženské!" odvětil ji ostře.

"Všichni se dobře dívejte," zvolala Darmína, "Zde králi pohleď, tady je tvůj prvorozený a tedy právoplatný dědic trůnu. Princ a budoucí král z rodu Divislavů. Lorando!"

Oblak se zformoval do podoby postavy, kterou Sylva dobře znala. Vývoj situace ji tak překvapil, že musela potlačit výkřik.

"Lorando, támhle je tvůj otec."

"Ahoj tati!" prohlásil přihlouple chlapec.

Lidé nezakrývali úžas. Královna zuřila na krále, král zuřil na čarodějku a čarodějka se smála.

"Jemu patří trůn...," vykřikla.

"Já chci trůn a to...," radoval se Lorando, přitom ale neznal jména všech královských klenotů, "a tamto a tuhle židli a budu král." Z oslav se náhle stala trapná taškařice. Lidé jen přihlíželi, každý se bál, že přílišná aktivita by mu mohla přinést neštěstí.Bojovat s čarodějkou napadlo jen blázna.

"Trůnu se nehodlám vzdát."

Darmína se usmála a zamrkala na něj řasami. "Ani nemusíš!"

"Jak to myslíš?"

To už viděl jak čarodějka odříkává nějakou formuli. Tíha těchto slov ho doslova paralyzovala...

Armahán abel, vládce temnoty

Golem Normed, vládce kamene

Karalon všemocný, vládce zla.

... kolem čarodějky se objevily tři zelené siluety, tvořené dýmem...

Zde jsou má přání,

síly své spojte,

zámek do kletby uvrhněte.

Nechť vše v okolí

promění se v kamení

Všichni tři vládci zaburáceli hromovým hlasem: "Jak poroučíš mocná paní!". Od čarodějnice se jako vlna šířila zelenavá záře. Vše živé, co bylo touto vlnou pohlceno se měnilo v kámen. Nastala panika, lidé křičeli a utíkali na všechny strany, Darmína se smála, Lorando se sápal na krále a jeho korunu. Podařilo se mu to po té co král zkameněl.

Teď už se po place plném soch nesl jen ten děsivý smích vznikající někde v útrobách čarodějnice. Až se listí třáslo. Darmína vzepjala ruce k obloze, magický krystal v pařátu modravě zářil. Zablesklo se, zaburácel hrom a začalo pršet.

Princezna si uvědomila, že se může hýbat.Vyděšeně hleděla na svého kamenného otce, jež ztuhl v poloze, kdy odháněl Loranda. Zůstávala ukrytá za sochou strážného, takže doposud si jí Darmína nevšimla.

"Lorando být král," volal chlapec a tancoval mezi sochami.

"Lorando! vracíme se. Musíme si připravit věci, budeme se stěhovat." zavolala Darmína. Vyslovila zaklínadlo a chlapec se rozplynul v zeleném dýmu.

Konečně. Roky studie magických knihy přinesly své plody. Měla zemi pod svou vládou. Nyní všechno zlato v dolech bude její a s jeho pomocí a s pomocí magické horniny nakonec ovládne celý kontinent Langaj. A možná, že i celý svět. Je to veliké sousto, leč musí kousek po kousku. Čím více bude mít, tím bude mocnější!

Najednou zahlédla pohyb. To ji přišlo velice divné, měla za to, že vše živé se proměnilo v kámen, včetně koček. Pomalu se kradla mezi sochami, které jinak byly normálně oblečené. Blížila se k soše s brněním, která držela připravenou halapartnu. Darmína si nepřipouštěla strach, nicméně s komplikacemi nepočítala, proto se teď trochu bála. Kdo nebo co se skrývalo za sochou?

Malý, temný stín vystartoval ze svého úkrytu.Čarodějku to vylekalo. Zaklela.

"Jak to! On to někdo přežil?" zvolala."Osvalde!"

Nastalo ticho, nic se nedělo.

"No tak! Osvalde!!!"

Na světle velkých petrolejových lamp, které osvětlovaly nádvoří bylo vidět, jak se z nebes snesla černá silueta ptáka a posadila se na pravé rameno čarodějky.

"Kde se touláš Osvalde!"

»Nerad létám v dešti. Já vám to pořád říkám, že mi namoknou křídla, ale to je jako bych mluvil do dubu.« odpověděl Osvald.

"Sklapni ten svůj prašivý zobák a soustřeď se.Máme tu vetřelce."

Princezna Sylva seděla schoulená pod stromem v parku a tiše naříkala. Zlá čarodějnice proklela její matku a otce, jejího bratra. Zůstala sama a byla bezradná. Nevěděla co si má počít. Kam má jít. Doléhala na ní samota, chlad a netečnost kamenných těl, jejichž šaty bezděčně vlály ve větru.

Osvald byl možná velice hloupý havran, ale možná měl srdce. Snesl se na větev a chvíli pozoroval to lidské mládě. Zapůsobila na něj síla citů a bylo mu do breku.Uvědomoval si, co všechno dívka ztratila a jak se asi cítí.Pak si vzpomněl na čarodějnici. Přelétl několikrát nad dívkou, aby na sebe upozornil. Všimla si ho a dala se na útěk do hradu.

Pršelo, čarodějka s deštníkem v ruce vyhlížela havrana.

"Našel jsi to. Kdo je to?"

»Princezna Sylva, dcera krále Divislava III a královny...«

"Nojo, nojo, mlč už. Bolí mě hlava," přerušila ho Darmína, "takže princezna. No dobře. Kde je?"

»Utíkala do hradu má paní.«

"Výborně!" Čarodějka zvedla nos a vykročila.

Princezna se ukrývala pod stolem v jídelním sále a pozorovala Darmíniny nohy.

"Musím ji najít," dolehlo k ní. Darmína pak nasadila milejší hlas.

"Princezno, neboj se, já jsem tvá teta."

Sylva si všimla, jak ji z hlavy kapou kapky zbarvené do kaštanově hnědé. Barva vlasů na dešti začínala pouštět.To mohlo být zlé, pomyslela si, ještě že tady je sucho.

"Kdepak je má hezká a hodná princeznička," volala Darmína, když procházela sálem. Všude stálo plno soch v polohách, ve kterých je kletba zastihla. Darmína, černý stín se špičatým kloboukem kolem procházela jako duch a zastavila se skoro v prostřed dlouhého stolu. Opatrně se rozhlédla, potom zvedla ubrus a rychle nahlédla pod stůl.Zaklela. Uhodila do stolu.

Po délce sálu se táhly dva stoly. Pod tím druhým něco skutečně bylo. Darmína tedy přešla na druhou stranu, aby mohla tentýž cvik opakovat. Usmála se.

"KUK, princezno...," ohlásila, když se sehnula pod stůl. Leknutím div neupadla. Hleděla do tlamy právě zívající dogy. Sochy.

"Tfuj, to jsem se lekla," odplivla si.Postavila se a dala ruce v bok: "Kam jen,... áaah, co pak je tohle."

Z pod stolu vedla stopa v podobě hnědých puntíků.Tečky vyvedly Darmínu mimo jídelní sál ke schodům, kde znenadání končily. Darmína zaklela. Ta malá liška se ji pokoušela obelstít. Tohle jí rozhodně neprojde.

Sylva vběhla do své komnaty a zabouchla dveře. Jedna ze služek právě stlala postel. Stlát bude zřejmě na věky.Princeznu to už nijak nepřekvapilo, sochy byly přece všude.Popadla židli a opěradlem podepřela kliku dveří. V danou chvíli ji to přišlo jako dostatečná ochrana. Na víc se nezmohla. Opřela se o ebenovou skříň a vyčerpaně se sesula k zemi.

Zanedlouho přišla čarodějnice a vzala za kliku. Když se ji nepodařilo otevřít zabouchala. Sylva sebou trhla, zrakem spočinula na mosazné, pozlacené klice. Vstala a přistoupila ke dveřím. Klika sebou chvíli házela, posléze nastalo ticho.

Naslouchala.

"Princezno," uslyšela laskavý Darmínin hlas, "já ti nechci ublížit."

"Nevěřím vám," zakřičela skrz dveře, "proměníte mne v sochu, jako moji maminku a tatínka."

"Otevři prosím tě, slibuju," žadonil hlas.

"Ne!"

Sylva zkontrolovala židli, zda se nepohnula. Zatím držela. Nic se nedělo, pak jakoby slyšela vzdálenou nadávku.A zase ticho. Začínala se bát, protože nevěděla co se stane. Odstoupila od dveří.

Za jejími zády se ozvalo lusknutí. V princeznině pohledu se objevilo zděšení. Rychle se otočila a vykřikla v sopránu.

"A mám tě!" zaradovala se Darmína. Sylva couvla, zády narazila na dvířka ebenové skříně.Čarodějnice se radovala dál.

"Sama jsi se uvěznila, nemáš kam uniknout." Teď to byl přímo démonický smích. A jak děsivě se Darmína šklebila. "Nyní konečně dovrším svou kletbu," pokračovala ve své řeči," a celý tenhle prašivý rod bude navždy v mé moci. Bílé, kamenné sochy budou do skonání světa připomínat moji pomstu."

Čarodějka zformulovala kletbu a magickou holí ukázala na princeznu. Sylva si zakryla oči a křičela. Magický krystal začal měnit barvu a osvětlovat okolí. Po stěnách se roztančily temné stíny. Pak zaznělo slabé 'plop' a vše se zahalilo do tmy.

"Čert aby to spral!" zaklela Darmína, "ten zatracenej krám nefunguje." Sylva v zoufalství využila nezdaru, rychle odkopla židli a už se natahovala na kliku. Darmína ji stáhla zpět.

"Nesahejte na mě, nechte mě být!"

"Právě naopak, teď se tě dotknu!"

Sylva sledovala, jak ruka čarodějnice, plná kloubů a prstenů s nehty dlouhými jako drápy kočky, se dotkla jejího čela. Nehty se zařízly do kůže. Potom se vše propadlo do temnoty. Sylva ještě zaslechla, jak Darmína naposledy zaklela.

"Kruci, do čeho jsem to zase sáhla!"

Více si princezna Sylva nepamatovala.

---------------------------------------------------------

Temnota byla velice nesnesitelná. Prázdno, osamění, strach, bolest. Bolest tak silná, že se nedala překonat. A strach tak obrovský jako v té nejčernější noční můře.Byl to děsivý sen. Dívka vykřikla, trhla sebou a rychle se posadila. Těžce oddychovala a zmateně těkala očima po stínech v tmavém pokoji.

Byl to jen sen, utěšovala se, hrozivý živý sen. Sny jsou jen výplody naší fantazie. Nemají žádný význam. Jsou založeny na prožitcích, avšak smíchány tak, že tvoří ucelené noční dobrodružství.

"Stalo se něco Kate?" Mužský hlas se vynořil ze tmy tak nečekaně, že se dívka lekla.

"Jenom sen, ale velice podivný a děsivý," řekla roztřeseně.

"Sny ti mohou pomoci v řešení svých problémů," připomněl Hexagold, "pokud si je znovu připomeneš."

Kate si zase lehla a hleděla do stropu, i když ho neviděla. V hostinském pokoji bylo hustá tma, jen matně bylo možné vidět světlé objekty. Dívka pátrala ve své paměti a snažila si vybavit všechny okamžiky, aby našla smysl celého snu.

"Byla jsem princezna," začala, "na takovém divném hradě. Všude bylo plno soch a pak...," hlas se jí vytratil.

"A pak...", pobídl ji Hexagold.

"Byla tam zlá bytost, čarodějnice. Ona...," zrak se jí rozšířil, "Hexi ona je zaklela v sochy."

"Koho zaklela?"

"... všechny, hosty, služebnictvo, krále, mojí matku...," odmlčela se.

"Viděla jsi svoje rodiče?"

Pokrčila rameny, to ale Hexagold nemohl vidět.

"No, naštěstí už je ten sen pryč," odpověděla. Naposledy se otřásla.

Malý chundelatý kocourek lehce šlapal po sněhu.Sníh, to bylo pro něj něco neobvyklého, setkal se s tím poprvé v životě. Mnoho pro něj bylo nové a zajímavé, vždyť tomu bylo několik měsíců, co poprvé jeho oči spatřily světlo světa. Pobíhal sem tam a tam i tady si nedůvěřivě prohlížel a očuchával padlé větévky, šišky či listy. Pak ho zaujal kousek listu, jenž vítr zavál na sníh. Strkal ho před sebou, a šlapal po něm. Velice se mu líbil šustot, kterým tak vytvářel. Kocourek poodešel stranou a v závětří pod smrčkem list pozoroval. Číhal.Zvedl se vánek a list poodlétl stranou. Kocourek vyskočil a začal list pronásledovat.

Najednou jakoby zkameněl. Z jedné strany, tam kde stál hustý les sem doléhalo podivné chroupání. To prozrazovalo, že sněhem se sem blíží něco většího. Kocourek si ještě neuvědomoval nebezpečí, o to více byl zvědavý. Zase mohl poznat něco nového. Rozběhl se vstříc chroupavému zvuku.Ten zvuk doprovázel dvě vysoké postavy. Každým krokem bylo slyšet takové "chroup, chroup," jak se jejich vysoké boty bořily do sněhové peřiny. Kocourek neviděl v lidech nepřátele, byli to tvorové, kteří ho laskali, drbali a dávali nažrat.

Kate se sehla pro černé zvíře s bílými tlapkami, vzala si ho do náruče a začala hladit. Kocourek se v teplé lidské dlani uvelebil a začal příst.

Obě postavy nesly na zádech velikou tornu a pod ní pochvu z mečem, jehož rukojeť přečuhovala přes rameno.Dívka navíc měla k pasu připevněný luk a toulec se šípy.

Po tom co Hexagold naučil Kate lovit středně velkou a vysokou zvěř za pomoci luku a šípů, stalo se něco, co nepředpokládal. Jakoby ho opustilo štěstí a přestěhovalo se ke Kate. Pokud on něco lovil, hodně často se mu stávalo, že cosi nečekaného oběť vyplašilo. O Kate tohle říct nemohl. Kdyby k čertu věděl, jako to ona dělá.

"Jsem dobrá, nic víc. Závidíš?" odpověděla mu Kate. To byla druhá potíž. Kate dokázala číst myšlenky, sice jen někdy a nikdy si nebyla jistá, co vlastně slyší. Navíc musel Hexagold o něčem usilovně přemýšlet. Kate mu občas říkala, že myslí moc hlasitě.Samozřejmě, že Hexagold jako chodec ovládal nějaké mimosmyslové schopnosti, nedokázal sice myšlenky číst, zato docela přesně mohl odhadnout lidské city. Jenže on měl za sebou roky cvičení, meditací a soustředění myšlenek. To vše bylo velice vyčerpávající a zdlouhavé a zabíralo to jistý díl úsilí. Ona to uměla samovolně, nikdy to necvičila. Má pravdu, závidí jí.

Kate mu věnovala úsměv. »Už zase posloucháš!« pomyslel si zlostně.

"Já za to vážně nemůžu," řekla bezradně. "Podívej se, samota," ukázala dopředu.Před nimi se z mlhy vynořila dřevěná chatička se zahrádkou, s chlívkem a s výběhem pro koně, jehož jeden roh právě teď minuli. Vše bylo přikryto čistě bílou peřinou, jen od domu ke chlívku vedla vyšlapaná cestička.

"Vypadá to, že tu opravdu někdo bydlí," ohodnotil to celé hraničář.

Přišli blíže a zjistili, že celé stavení je mnohem větší, než se prve zdálo. Jeho zadní část se právě vynořila z bílého oblaku. U boudy vedle dveří hlídal pes uvázaný na provaze. Když se přiblížili, začal na ně štěkat.

Domek byl celý hnědý, v předu měl dvě okna. Vchod byl postaven ze strany a zřejmě vedl na verandu. Zadní část měla dvě patra a byla širší než přední. Před verandou se objevil silný muž, zřejmě hospodář a majitel.

"Vítám vzácné poutníky na mém skromném panství!"

Kate se sehnula, a postavila kocourka do sněhu na všechny čtyři packy. Ohlédl se po ní a věnoval dívce vyčítavý pohled. Poté se protáhl mezi hospodářem a dvířky a zmizel v domě.

"Jsme chodci na dlouhé cestě k dalekému cíli, pouze procházíme," objasnil mu Hexagold. Nechtěl se hned někam vnucovat. Hospodář se však nenechal tak snadno dobýt.

"Byl bych velice rád, kdybyste na chvílku zavítali do mého domu. Málokdo mívá cestu právě tudy," usmál se, "Pokud chcete jít dál touto cestou, tak vězte, že na příští dny se chystá sněhová bouře.Nebylo by lepší přečkat někde v teple?"

Hexagold co by dobrý odhadce počasí musel dát hospodáři za pravdu.

"Tak dobře, přemluvil jste mě. Říkají mi Hexagold."

"Jsem Dauron z Quarmu, zde v lese žiju se svou rodinou víc jak dvacet let."

"Toto je Kateřina z rodu Saddingsonů"

"Jaké hezké jméno půvabná paní."

Kate se začervenala. "Nejsem paní, na to jsem ještě příliš mladá. Vždyť teprve šestnáctkrát jsem zažila zimu. A můžete mi říkat Kate".

"Ač dlouhá léta jsem strávil daleko od lidí a společnosti, nezapomněl jsem slušné vychování," přitom vzal dívčinu ručku a políbil ji. "Slečno Kateřino, jste půvabná mladá dívka a půvab musí být ceněn."

Kate teď více připomínala vlčí mák.

Hexagold nasadil o trochu méně vstřícný tón: "Pokud máme býti tvými hosty, měl byste hospodáři vědět, koho si pouštíte do domu," a dívka si sundala šátek, čímž si odhalila modré vlasy.

"S tím si nelamte hlavu," mávl rukou Dauron, "Znám legendy o lidech s modrými vlasy, hlavně o tom jak jsou zlý a vůbec. Nevěřím tomu, protože zlo si prostě nevybírá jen jednu lidskou rasu. Když na to dojde řeč, je schopno ovládnout celou lidskou společnost napříč všemi rasami. A legendy o modrovlasých? Výplod choré mysli, víc k tomu nemám co dodat."

"To jsem rád, zastávám podobný názor."

Hospodář pozoroval dívčinu tvář.

"A víte, že vám, slečno Kateřino, barva vlasů sluší?"

Dauron měl velký a útulný dům. Začínal předsíňkou, kde si poutníci odložili kožichy a zbavili se vysokých sněhových bot, pak přijímací hala, vlevo jídelna a kuchyň, vpravo obývací pokoj a knihovna. Dauron z Quarmu uvedl hosty do haly a představil jim svoji dvougenerační rodinu. Ženu, svého syna, manželku syna, její malé dvě dcery, dvojčata. Kate si po dlouhé době vyzkoušela jak se sedí v měkkém křesle. Vždycky ji to velice fascinovalo.Jejich hostitel lačněl po novinkách, Hexagold ho však musel zklamat.

"Hranici této země jsme překročili minulý týden. Prošli jsme několik vesnic na severu. Lidé tu nejsou zrovna výmluvní. V hospodě se na nás dívali jako na vrahy.Cestujeme do Quarmu, slyšeli jsme, že zimy jsou tam mírné a ubytování levné."

"Přišli jste tedy ze severu? Z Ragonie?"

Hexagold přikývl a dodal, "víc informací by jsme potřebovali my."

"Prozraďte mi, co je nového v Ragonii."

"Velice rád. Jak už jsem řekl, naše země je pověstná problémy s různými rasami. Ragonie je obrovská země a lidé žijící na východě nemají s těma na západě vůbec nic společného. Z východu k nám migrují trpaslíci, z jihozápadu elfové. Pod Loven Sita se shromažďují lidé, z jejichž středu pochází i Kate. Jejich komunita byla dlouho nezákonná, teď nad nimi drží ochranou ruku král. Občas dojde ke střetu mezi církví a touto komunitou. Reverend si je vědom, že tady prohrál, sice ještě stále vyhrožuje králi, avšak teď rozhlíží po novém objetním beránku. Prostě, neumíráme nudou."

"Že by starý král dostal novou mízu do svých žil?"

"Musím vás zklamat, ale starý král je už deset let po smrti, nedožil ani čtyřicítku. Když jeho syn zasedl na trůn, bylo mu devatenáct. Mimochodem má docela zajímavé nápady a těší se podpoře svých poddaných, včetně mé."

"Upřímně závidím vám vaše starosti. Tohle je prokletá země. Mohu vám poradit jednu věc. Nejezděte do Quarmu. Hodně se změnilo, teď tam vládne anarchie. Žádné zákony, lidé se tam chovají jako zvěř. Právo silnějšího.Pokud nemáte kolem sebe strážný doprovod, nedoporučuji do města vstupovat. Jestli chcete někde strávit zimu, tak můžete u mě, místa je tu dost, jídla taky a máte každý dvě schopné ruce, které se vždy budou hodit."

Hexagold se zamyslel. Něco na tom bylo.

"Vaše nabídka je neodmítnutelná," pronesl po chvíli, "Nicméně do Quarmu musím tak i tak. Mám tam přítele, kterému jsem slíbil, že když budu mít cestu kolem, zastavím se. Jestli je to skutečně tak, jak říkáte, pak o to víc mne zajímá jak se mu daří. A potom..." Podíval se na Kate.

"Copak?" ozvala se a zamračila se způsobem, jakoby řekla: "Už zase něco plánuješ za mými zády!"

"Ale nic," odpověděl.

"To mi vážně neřekneš nic?"

"Ne."

Do hovoru se vložil Dauron: "Nemohu vám bránit, ale až to vyřídíte, zvažte můj návrh".

"Jak daleko je to do Quarmu?" zeptal se Hexagold

"Ostrou chůzí je to čtyři dny."

Kate se posadila "na bobek", aby si blíže prohlédla stopu. Před nedávnem tudy prošel muflon.Nepospíchal. Jeho stopu Kate zachytila poblíž krmelce, muflon byl sytý a právě neměl co na práci.

Hex byl na cestě více než deset dní. Odjel třetí den, protože jak Dauron řekl, druhý den přišla sněhová bouře. Nevzal ji s sebou, ať ho o to prosila.

"Podívej se," řekl, "Dauron tvrdil, že v Quarmu je nebezpečí. Nejsi tak dobrá, mohlo by se ti něco stát. Já budu mít dost starostí o sebe."

"Nebudu ti vůbec překážet. Vůbec o mně nebudeš vědět."

"Tak to ne! Hezky tady zůstaneš, protože takhle aspoň budu vědět, kde jsi, a že jsi v bezpečí."

"Nejsem už malá holka, je mi šestnáct!"

"Máš snad pocit, že už je čas umřít?"

"Jdi se zahrabat!" odsekla.

"Kate!" Natáhl ruku, aby ji ztrestal pohlavkem, ale máchl do prázdna. Kate už tam nebyla. Stála na verandě a poťouchle se usmívala.

"Počkej, já slezu a uvidíš!"

Pak černý kůň, jeden z Dauronova chovu, zaržal a Hexagold zmizel v lese. Za deset dnů se stačila seznámit s paní domu Helenou, s pětadvacetiletým Markem a jeho manželkou Monikou. Té bylo dvacettři let a s ní si Kate rozuměla nejlépe. Monika ráda poslouchala Katino vyprávění z cest a potají jí záviděla. Kate zase měla možnost se poprvé v životě seznámit se skutečnou rodinu, a vidět jak rodina funguje. Velice ji to zajímalo. I ona ve skrytu duše záviděla ostatním. Všichni měli pořád dobrou náladu, při práci si zpívali, později se Kate přidávala. Moc ráda zpívala, a měla také hezký hlas. Normálně v hospodách slýchávala většinou opilecký zpěv, který ji nějak nechytal, v lese a na cestách toho moc nenazpívali. Nevěděla totiž co zpívat.

Stále se jí vracely sny. Vídávala útržky vzpomínek princezny Sylvy. Nejčastěji to byly obrazy z nějakého hradu.Někdy se jí zdály sny, ve kterých byly tyto vzpomínky promíchány s jejími. Viděla sama sebe v tom hradě už velkou, viděla sál, viděla tam tři strážce. Bojovala s nimi a prohrála. Cítila bolest.

Každé ráno oběhla výběh, chalupu a pak chvíli běhala v lese. Hexagold ji naučil této disciplíně už když jí bylo devět, tehdy ho za toto ranní cvičení nenáviděla, teď mu skrytě děkovala. Když přiběhla, hodinu cvičila s mečem a to buď na neviditelný cíl, nebo na kmen stromu.Hospodář a jeho rodina ji občas se zájmem pozorovali, ale to ji nijak nevzrušovalo.

"Až budu velká, chci být hraničářkou," řeklo před Kate jedno z dvojčat.

"Ty máš nápady," zakroutila hlavou Monika.

Udýchaná Kate se sehnula k děvčátku. "To není vůbec nic jednoduchého, musíš hodně cvičit, jako já. A to i v tom nejhorším počasí. V dešti, ve vánici, v bouři."

Dívka na ní kulila svoje velké hnědé oči a Kate bylo jasné, že ji vůbec neposlouchá.

"To nic není."

"Jak myslíš, ale chci tě vidět holčičko."

Chvíli postupovala podle stop. Tato místa už neznala, leč neušla zase takovou vzdálenost, aby ji to nějak vzrušovalo. Najednou se prudce zastavila. Muflon stál na stráni a pásl se na ostrůvkách, kde skrz sníh prokukovala tráva. Kate se snažila nedělat hluk. Zkušeně sáhla pro šíp do toulce, napjala tětivu a pustila.

Smrtelně raněné zvíře ještě stačilo zmizet v lese. Kate věděla, že nebude daleko. Pokračovala dále po stopách. Stopovat uměla obstojně, dokonce tak dobře, že ji Hexagold nemohl vystát. Mnohdy nad jednou stopou vedli zdlouhavé hádky, když se nemohli dohodnout, kdo je její majitel a co měl zrovna v tomto místě v úmyslu. Zvíře leželo na cestě, nebo to možná kdysi cesta byla, protože tam někdo vykácel stromy a nové teprve teď vyčuhovaly ze sněhu.

Nad zvířetem se zdvihalo něco podivného. Přistoupila blíže, aby si to mohla prohlédnout. Teď to připomínalo sousoší z bílého kamene. Uchytily se na tom cáry nějakých hadrů a tkanin, navíc to bylo pokryto sněhem. Kate shodila ovál lana na zem, aby k němu přivázala svou kořist.Naštěstí nebyla daleko od Dauronova domu, takže měla čas.

Obešla tu podivnou věc dokola. Pak rukavicí setřela sníh z některých partii kamenného těla. Teď mohla vidět, co socha představuje. Muž vedoucí starou dámu lesem a na cestu si svítí lucernou. Jak Kate zjistila, lucerna byla pravá, jakoby si chtěl sochař ušetřit práci a místo kamenné jim na ruku zavěsil pravou. Jenže mohlo to také znamenat, že obě osoby prostě zkameněly.

Kate se dělalo zle. Vzpomněla si na své noční můry.Nenadále jakoby cítila podivnou sílu, jenž ze soch vycházela. Ty sochy žily, ony ... myslely... Kate to pociťovala jako cizí přítomnost, jako by tu s ní stali ještě dva další lidé. Byl to velmi strašidelný pocit.

Přivázala provaz k nohám samce a vykročila k domu.Muflon byl hodně těžký. Ve sněhu zanechávalo jeho tělo rýhu a krvavou čáru.

Kocourek se jmenoval Uhlík. On sám to vnímal jako Uhlíku a byl to divný souzvuk, kterým ho dvojnozí obři volali. Věděl, že pod ním se ukrývalo teplé mléko, chutné jídlo a když už nic, tak teplá lidská ruka, která ho hladila a drbala, což měl strašně rád. Zvláště za ušima a pod krkem. Proskočil otvorem ve dveřích do kuchyně, a udělal dlouhé "mněééé", otřel se o nohu paní Heleny, zvedl ocas a opakoval svou žádost.

"Říkáš socha?" podivil se Hexagold. Kate si poposedla v křesle.

"Ty mě neposloucháš!" obořila se na něj, "řekla jsem dvě sochy."

Hexagold se na okamžik podíval na strop. "No dobře, a co?"

"Oni...", zvedla ruce, "oni žijí."

"Oživlé sochy?"

"Ne, nejsou oživlé. Prostě sochy, ale uvnitř jsem cítila život," podívala se na něj očima plnýma strachu, "jako z toho snu, Hexi. Jako by někdy byly živé, z masa a kostí. A...", sklopila oči, "... měly na sobě i šaty. Teď už z těch šatů moc nezbylo. Ten muž nesl lucernu, pravou, zrezivělou lucernu. Držel ji. Takhle ji držel". Co nedokázala říct slovy, snažila se sdělit posuňky.

Dauron si přisedl a chvíli poslouchal, pak se ujal slova.

"Naše země je prokleta už deset let. Je to temná stránka minulosti, a nikdo o ní nechce moc mluvit. Ani já, ale teď, když jsem tohle zaslechl, řeknu vám víc. Před deseti lety na naši zem byla uvrhnuta kletba. Zlá čarodějnice Darmína, sestra krále a černá ovce rodu, ve spojení s temnými silami vyvolala zlé démony z podsvětí a s jejich pomocí proměnila vše živé na hradě a v jeho okolí v sochy.Pak si podmanila většinu měst. Naše země má obrovské bohatství v podobě zlatých dolů a navíc koluje pověra, že se zlatem se dá těžit magikon, hornina, která obsahuje obrovské množství magie. Já o tom nic nevím, to byste se museli zeptat nějakého čaroděje.

Chytřejší jedinci si sebrali všechny věci a odešli.Buď ze země, nebo do hor. V horách Darmína nemá takovou moc.Více se zaměřila na města. Z lidí udělala otroky, které nahnala do dolů."

"O té kletbě samotné se mi zdají sny," řekla Kate, "vrací se mi každou noc a často jsou děsivé."

"Slyšel jsem. Je to velice podivné."

"Ona má citlivější mysl," spekuloval Hexagold, "Říkala, že ty sochy myslí. Mohla by ve spánku toto myšlení zachytávat. Pak by to pravděpodobně vnímala jako sen."

"Vidíš, to mě nenapadlo," přiznala Kate, "jen je divné, že to pokaždé prožívám v roli malé holčičky. Princezny."

Dauron se zamyslel.

"Říká se, že to jedna dívka přežila. Dneska by musela být stará...," usmál se na Kate, "... jako jste vy, slečno Kateřino."

Oba se na ni dívali jako na přízrak. Kate nejdříve nechápala, pak nevěřila.

"To jako myslíte, že já jsem...", vyděšeně polkla, "... princezna? To je nesmysl!"

Hexagold se uvolnil: "No to máš pravdu. Ty a princezna...," usmál se spiklenecky.

"Hele, nech si to!" rozzlobila se, a vztyčila nos, "Náhodou, co když jsem opravdu princezna."

"No to se ví, že jo," prohlásil Hexagold ironicky.

"Co si dovoluješ mě tykat podřadný červe. Od teď mi budeš říkat vaše výsosti..." neudržela se a vyprskla smíchy. Smíchem okamžitě nakazila své okolí.

"Je to opravdu bláznivý nápad."

"Kolem princezny koluje legenda," začal Dauron, "že se jednoho dne vrátí a s pomocí své přirozené moci, která ji uchránila před kletbou, navrátí všem sochám život. Jsou to jen takové povídačky lidí, kteří stále doufají, že to někdy bude lepší. Já tomu pochopitelně nevěřím, ale na druhou stranu chápu obyvatele v Quarmu." Otočil se na hraničáře: "Mimochodem, co je tam nového?"

"Abych pravdu řekl," řekl Hexagold, "dovnitř do města jsem se nedostal. Před branami stojí strážci a nikoho nepouští ani dovnitř ani ven. Teď tam řádí mor. Jakýsi poutník mi cestou prozradil, že normálně jsou ochotný každého pustit, ale jen dovnitř. Ven už ne." Pak se zamyslel. "Řekněte mi, jak tohle celé zlo se vyhnulo vaší farmě. Jak jsem se blížil k městu, viděl jsem bídu ve vesnicích, chudáky na cestách žebrajíce o chleba a pak vojáky, kteří je ubíjeli."

Daurona otázka nepřekvapila. Jeho dům a farma trochu kontrastovaly se skutečností.

"Jak už jsem řekl," vysvětloval Dauron, "Darmína nemá v horách takovou moc. Do hor se vojáci nedostanou tak snadno. A pak, v každé době, ať je sebehorší jsou jedinci, kteří se dokáží přizpůsobit. Já patřím k nim. Darmína musí pro své tábory zajistit dostatek jídla, jinak by brzy neměla žádné otroky."

"Takže vaše farma zajišťuje potraviny pro Darmínu?"

"A nejenom naše. Takových je tu víc. Já se starám zejména o maso a mléko. Na horách se hodně daří ovcím a kravám. A pak pochopitelně koně. Doufám, že to chápete."

Hexagold neměl v úmyslu hodnotit farmářovo rozhodnutí. To nebylo jeho právo. Hraničáři zejména chrání lidské životy, teprve potom se zajímají o důvody jeho ohrožení. Když se na to podíval z jiného úhlu, Dauron v žádném případě neohrožoval životy lidí, ba naopak chránil je před hladomorem. Jeho nemohl za tenhle přístup odsoudit.

"Já to chápu."

"Já ne," prohlásila Kate, "čarodějnice je zlá, zotročila lidi, a vy jí ještě pomáháte? Žijete si v blahobytu! Co ti chudáci, kteří u cest žádají o chleba!"

"Volil jsem menší zlo," rozpažil Dauron, "a nemyslete si slečno Kateřino, že tady máme nějakou idylu. Jsou dny, kdy nemáme co do úst, poněvadž nás Darmíniny vojáci připraví o všechny zásoby."

"To je výmluva! Pomáháte nepříteli!" napadla ho Kate.

"Kate!" okřikl ji Hexagold.

Dauron se nenechal vyvést z míry: "Ne, jen jsem měl více štěstí a zkušeností. Nechtěl jsem skončit jako otrok. Zhynout nakonec na mor. Nebo v dole vyčerpáním. Prostě jsem jen přistoupil na občasné vydrancování mých zásob.Raději, než zemřít jako otrok."

"Kdybyste se ji všichni postavili, tak...," procedila Kate skrz zuby.

"Běžte do Quarmu a řekněte jim to..."

"Kate," uklidňoval ji Hexagold, "tohle je pro nás příliš velké hrdinství. Proti velikému zlu, které dokáže zlomit většinu lidí v zemi, nemáme žádnou šanci."

"Slečno Kateřino, nemůžeme zburcovat farmáře, protože oni žijí jako já, a jsou rádi, že žijí. A nic by za to nevyměnili. A lidé v Quarmu? Nemají sílu. Doufají jen, že legenda o princezně je pravdivá."

Kate na to neměla argument.

"Já jsem princezna, půjdu na hrad a kletbu zlomím!" prohlásila místo toho.

"Nikam nepůjdeš!" okřikl ji Hexagold, "přímo do náručí čarodějnice. Chceš být taky kamenem?"

"Darmína má vlastní sídlo," upřesnil Dauron, "hrad patří někomu jinému, ale většinou v něm nikdo nepřebývá, takže chátrá. Kdo by taky, když je plný soch."

"Aha," usmála se Kate významně na Hexagolda, "vidíš, nic nehrozí. Hexi, udělejme si výlet. Stejně tady nemáme co dělat."

"Hmm, vždyť ani nevíš kde je."

"Musí být hodně blízko, když jsem viděla sochu kousek odtud."

"Kateřina má pravdu," ozval se Dauron."Půl dne pěšky na východ je skála a nad ní se vzpínají jeho prastaré věže."

Osvald byl už velice starý havran, s mnoha lety zkušeností a díky magii se těšil dobrému zdraví. Byl jí vděčen za to, že se jeho kosti už dávno nerozpadly v prach.Právě teď balancoval na okraji římsy a snažil se skrz okno zaslechnout co nejvíc. Avšak hvízdání meluzíny mu v tom bránilo. Z celého rozhovoru zaslechl pouze dvě slova a to několikrát. Princezna a čarodějnice. Nicméně si z toho dokázal vyvodit hodně. Se začínajícím večerem vítr sílil, Osvald tedy napjal křídla a odletěl na hrad.

Jako strašidelný zámek se na skalnatém vrchu tyčil čarodějničin hrad. Ve světle měsíce přelétlo několik netopýrů. Po padacím mostě přešla armáda podivných kreatur a zpívaly si strašlivou nemelodickou píseň v nesrozumitelném jazyce.

Darmína seděla na trůnu a pravou rukou hladila černého kocoura s obojkem se špičatými bodáky kolem krku.Před trůnem na zemi klečela ta podivná bytost připomínající skřeta s prasečí mordou.

"Naše paní a vládkyně," hovořil rypákoskřet. Zvuk se rozléhal po prázdném trůním sálu a do každého hlasu přimíchával děsivou ozvěnu. "Ač dělali jsme vše, co jste přikázala, nepodařilo se nám zabránit povstání v Aazorgaardu."

Darmína pěstí udeřila do opěradla. "Neschopní darmožrouti. Nejste ničeho schopni, jen si válíte šunky a ..."

"Ale podařilo se nám ho potlačit," řekl honem rypákoskřet.

"No proto. To ráda slyším."

"Přeje si její veličenstvo vidět popravu vůdce?"

Darmíně se zablesklo v očí, "To si piš!"

"Budeme očekávat příchod jejího veličenstva zítra v poledne, vaše ukrutnosti."

Rypákoskřet vstal a uklonil se.

"Můžeš jít... ale ne, ještě počkej," zadržela ho. "Jak jsem na tom se zlatem."

"Otroci dnes zaplnili třetí pokladnici."

"... a s magikonem"

"Zatím jsme nenarazili na žílu."

"Jak to! Celý svůj život hledám ten kámen.Největší zdroj magie. Chci mít hodně té horniny, chci dobít Ragonii. Ne, celou Langaj! A Hinnaj! Chci dobít celý svět! A proto jsem magii věnovala většinu života. Proto jsem se stala černou..."

Nastala chvíle, během ní bylo naprosté ticho, protože celý svět čekal, až Darmína dokončí svou řeč.Ale ona zůstala v poloze se zvednutou magickou holí a na čele se jí dělaly kapičky potu.

"...," řekla po chvíli.

Rypákoskřet na ni hleděl a nevěděl co si má myslet.Uvolnila se.

"... sákryš, teď mi to slovo vypadlo, k čertu s tím." Hodila prosebný pohled na rypákoskřeta.

"... začínalo to na č. Č.., č..., č..., č..."

"Čejka, čenda, čabajka, čokl, čutora, čundr...?" pokoušel se napovědět skřet.

"Jiné..."

"... černozem, častuška, čedok, černobyl...?"

"Ne, taky ne..."

"... čubka..."

"Cos to řekl?"

Kreatura si dala hnátu před hubu.

"Čarodějnice," ozvalo se od okna.

"To je ono! Jsem Darmína, černá čarodějnice, můžeš jít."

Za rypákoskřetem zapadla křídla dveří. Osvald zamával křídly a posadil se na Darmínino rameno.

"Neseš mi dobré zprávy, Osvalde? Jestli ne...!"

"Špatné zprávy má paní."

"Velice špatné...?"

"Velice špatné..."

"Velice hodně špatné...?"

"Ano má paní."

Darmína se těžce usadila na trůn. Za těch deset let ještě víc přibrala.

"Tak sem s tím. Dnešní den je snad prokletý."

Osvald se nadechl. Napolo se postavil do skoku, připraven co nejrychleji vyletět v případě, že by mu šlo o život.

"Princezna Sylva se vrátila."

Darmína přestala dýchat. Chvíli se nic nedělo.Osvald zbystřil své smysl, aby na jakýkoliv prudký pohyb mohl reagovat. Ale ruka Darmíny vyletěla tak rychle, že si ji ani nevšiml. Najednou mu celá dlaň svírala tělo a jemu se naskytl jedinečný výhled na sítnici oka čarodějnice.

"Zopakuj to!" Síla jejího dechu ho uvrhla do větrné bouře.

"Princezna Sylva se vrátila, má paní."

Darmína na něj zamrkala.

"Sama? Jen tak?"

"Ne, za doprovodu hraničáře. Asi její přítel."

"Jen doufám, že oba dva nic neví. Jak vlastně víš, že je to ona. Deset let jsi ji neviděl"

"Říkala to."

Darmína odhodila havrana, tak že se dost obtížně vyhnul přibližující se stěně. Začala křičet. Trůní sál se v tu ránu zaplnil a to nejen jejím řevem, ale i blesky a ohnivými koulemi. Osvadl měl co dělat, aby jednu neschytal.Dvě vyrazily skla v oknech. Dovnitř vnikla meluzína a přinesla s sebou sněhovou nadílku.

"Kde je? KDE JE?"

"Na Dauronově farmě, zítra se chystají na starý hrad."

"Musím ji zastavit! Zavolej mi nejvyššího zástupce prasečích válečníků"

"Ano má paní, ale proč? Vy té legendě věříte?"

"Ne, v žádném případě. Ale ví to princezna?"

V druhém patře Dauronova domu byly ložnice. Jedna pro něho a jeho ženu, jedna pro Marka a Moniku, jedna pro jejich dvojčata a jedna pro hosty. Koupena byla dole, hned vedle kuchyně a z druhé strany krbu, protože tam bylo jediné místo, kde bylo možné ohřát vodu. Kate v té kádi seděla a myla se. Největší péči věnovala svým vlasům, jakoby to byl její poklad. Vždyť takové vlasy nemá kde kdo. Kolik problémů už kvůli jejich barvě strpěla. Když ji Hex navrhl, že kdyby si je ostříhala dohola, bylo by po problémech, dva dny ho za to nenáviděla.

Spláchla si vlasy a vstala. Nyní v celé své kráse a nahotě. Neměla sice zrovna dívčí postavu s ladnými křivkami, byla silnější v ramenou a v bocích, avšak stále hezká. Vždyť v ramenou byla ukrytá síla, a v nohou zase rychlost. Snad kvůli tomu neměla žádná prsa, jen drobné špičky.

"Podej mi ručník," zazněl soprán.

Hexagold jí vyhověl. Věnovala mu pohled, zamrkala hnědýma očima.

"Co na mě tak koukáš?"

"Přemýšlím, zda nejsi princezna."

"Otoč se!"

"Co blbneš? Děláš, jako bych tě nikdy neviděl nahou."

"Počítej s tím, že jsem princezna! Takže se otoč. Princezny se neukazují nahé!"

"Hele, nezdržuj se, nejsi tady jediná, kdo se chce vykoupat."

Kate se rozhodla provokovat. Otočila se k němu levým bokem, pravou rukou si lehce pohladila ňadro a usmála se.Hexagold se otočil a zabručel, "Jsi hrozná..."

Hexagold i Kate spali společně v jednom pokoji pro hosty. Sice tam nebyla postel s nebesy, ale na druhou stranu v hospodských pokojích to běžně bylo horší. Tohle lůžko navíc bylo širší, takže se na sebe nemuseli mačkat. A už si zvykli.

Hexagold vždycky spal ve spodním prádle, a Kate nosila na noc bílou košili, dlouhou až ke kolenům. Ležela na své půlce a přemýšlela. To co udělala Hexovi byla možná provokace, jenže tím se jí připomněla jedna potíž, které se bála, ale kterou jednoho dne bude muset vyřešit. Hexagold si zajisté také všiml, že Kate už není malá holka, že už vyspěla v ženu, tedy alespoň fyzicky. Její názory se měnily, měnil se žebříček hodnot. To vše od doby, kdy pravidelně, jednou měsíčně nemohla dělat všechno a podléhala únavě. A právě jí trápila jedna věc... Jak to bude dál mezi ní a Hexagoldem.

"Hexi...", zašeptala do ticha, "...spíš?"

Dlouho bylo ticho. Venku se zase začal zvedat vítr.

"Ne, ještě ne..." uslyšela zprava tlumený hlas.

"Jak to se mnou dokážeš vydržet?" Špatná otázka uvědomila si okamžitě.

"Cože?"

"No...", zamyslela se, ".. jako muž."

Nastalo opět ticho. Hexagold to pochopil ihned. Hledal jen vhodná slova, jak by ji na to odpověděl. Otočil se, aby ji měl na očích.

"Počítej s tím, že mi to také dělá starosti."

"Hexi, já nevím..."

"Rozhodl jsem se, že to nechám na tobě."

Kate se trochu uklidnila.

"Miluješ mě?"

Musel jí to říct. Miloval ji od prvního setkání, ale to byla láska otcovská. Miloval ji, a chtěl chránit její život. Byl ochoten za její život položit svůj. Ona byla jako jeho dcera. Řekl jí to.

"Já tě taky miluju," zašeptala po chvilce rozmýšlení, "ale ne jako dcera otce. Víc."

Přitulila se více k němu. Pohladil ji po vlasech."Já taky Kate."

"Miloval by jsi mě stejně, kdybych byla princezna?"

"Záleží na tom, jaký je tvůj původ?"

"Nevím."

"Ty vážně věříš, že bys mohla být z královské rodiny?"

"Ničemu nevěřím, ale víš... První co si pamatuji byl ten sirotčinec. Pamatuji si své osmé narozeniny.Tedy, den, kdy si všichni mysleli, že mám narozeniny. Ale nic z doby předtím. Žádné obrazy, zvuky, vůni. Žádné vzpomínky. Jako by mi je někdo ukradl."

"To už je hodně dlouho, moc si prožila za tu dobu. Mohla jsi na to jednoduše zapomenout."

"Co když v tom hradě opravdu žila má rodina?"

"To je málo pravděpodobné..."

"Ale možné!"

"Spi, prosím tě, nechme to na zítra," a ještě dodal, "Hezké sny."

Uhlík seděl pod smrkem a pozoroval dva dvounohé obry opouštějící verandu. Obě postavy byly nabaleny do huňatých kožešinových kabátů a obě nesly na zádech v pochvě meč.Tentokrát bez zavazadel, jelikož jejich cíl ležel jen nedaleko odsud.

Šli, nemluvili. Dlouho se nic zvláštního nedělo, procházeli stále bílou krajinou. Přes noc napadl čerstvý prašan, a tak se jim boty propadaly hluboko do sněhu.Nepříjemně se zvedal vítr.

"Hexi...," prolomila ticho Kate, "ty se na mne zlobíš?"

Odpovědí byl náhlý závan, který jí vmetl do tváře trochu sněhu.

"Nezlobím, proč?" nechápal Hexagold.

Opět šli a dlouho nepadlo ani slovo.

"Jsem to husa!" prohlásila po chvíli, "v noci jsem přemýšlela. Neuvědomila jsem si, že kdybych byla princezna, a našla svou rodinu, asi bych tě opustila. Ztratil bys mě a toho se bojíš..."

"Prosím tě, Kate," otočil se na ní Hex se zoufalým pohledem ve tváři. "Nemluv! Nic neříkej nebo zase řekneš něco, co si budeš vyčítat. A ještě jednou od tebe uslyším slovo princezna, dostaneš takovou lekci, že na to nezapomeneš."

Kate se na chvíli zamyslela a pak se mírně usmála.

"Princezna," řekla váhavě. Hexagold se prudce otočil.

"Provokuješ!" Kate ho obdařila úsměvem.

"Princezna!"

"Sama sis' o to řekla!" Bleskově tasil meč a zaútočil na ni. Kate s tím počítala a úder vykryla podle naučeného schématu. Udělala lehkou otočku a přešla do protiútoku. Hexagold na ni čekal s vyceněnými zuby. Už to potřebovala, blesklo mu hlavou, začínala blbnout.

Chvíli se šermovali na velké louce, zdupali kolem sebe plac. Najednou se Katiným tělem rozšířila bolest od zad.Upadla do sněhu.

"Vstávej!" přikázal ji přísně Hex, "Už bys byla mrtvá. Tohle bylo zatím na plocho. Od někoho jiného bys to schytala pěkně naostro."

Vstala a mračila se na něj.

"To není fér!" protestovala.

"Žádný boj není fér. Nikdy se nehraje podle pravidel. To jenom ty bojuješ podle paměti. Musíš se mi dívat do oči a odhadnout co udělám dřív, než to skutečně udělám."

"Ale ty jsi nemohl jít doprava, to je nemožné, na to jsi neměl rychlost!"

"A kdo tě teda uhodil? No? Nikdo třetí tu není.Člověk by řekl, že holka, která dokáže číst myšlenky musí mít svého protivníka po prvních vykrytí naprosto spolehlivě přečteného."

"Hele, nech si to, jo?" řekla vyčítavě, "když ono to funguje jen někdy."

Hexagold pokrčil rameny. "V tom případě ti nezbyde, než mě poslechnout.

"Hexi, podívej!" vykřikla Kate a ukázala za něj na neznatelný kopeček sněhu, "támhle je další."

Hexagold se otočil. Oba se opatrně přiblížili.Dívali se na kamenného poutníka. Co kdysi byly jeho šaty, teď zůstalo pouhým cárem hadrů. Hexagold zasunul meč do pochvy, Kate ho však stále svírala v rukou, jako by očekávala, že se objeví nějaké nebezpečí.

Přemýšlela, co socha představuje. Muž byl v rozkroku a pravou ruku měl zaťatou v pěst a nataženou mírně dopředu.

"Držel hůl," navrhl Hexagold, "ale ztrouchnivěla a rozpadla se."

Kate musela souhlasit. Ten muž tu stál už deset let a jako temný stín připomínal zkázu království. Byl to jeden strašák minulosti. Bude jich víc.

"Mám strach Hexi," zatřásla se dívka.

"A kdo ne," přitakal Hexagold, "z kouzel a čárů strach mít musíš."

Obešli sochu obloukem a pokračovali dál do kopců.Bořili se hluboko do sněhu, prudký vítr jim metal vločky do tváře. Snažili se mu vzdorovat v předklonu, jak to jen šlo.Na bývalé cestě, před nimi se opíral napolo zasypaný sněhem, dřevěný ukazatel. Na něm stálo: "Královský hrad." Text nebyl dobře čitelný, Kate to stálo značné úsilí. Šipka prozíravě ukazovala do nebes.

Postupovali do kopce, cestu poznali podle nižšího porostu mladých stromků. Až najednou vstoupili do města.Tohle bylo spíš ještě předměstí. Většina domů a kamenných plotů byla porostlá břečťanem, který byl teď v zimě naprosto obalený sněhem. V mezerách a v prasklinách zimovaly zbytky flóry. A na každém kroku bylo možné potkat bíle sochy zbavené šatů. Celé město působilo strašidelně, jako město stínů. Kate měla divný pocit, jako když se tady zastavil život a čas. Ale nic takového se nestalo. Život se rozvíjel v jiné formě a čas nechával své otisky na domech, kamenných plotech a cestách.

Kate si všimla, že vše podlehlo erozi a v místech, kde se rozšiřovaly praskliny bujel mech. Všude, až na jednom místě. Bílých soch se to netýkalo. Hexagold jí vysvětlil, že magická povaha soch má toto za následek. Příroda se bála magie, protože vlastní existence magie nebyla přirozená. Magie existovala mimo zákony světa a řídila se zákony svými. Obě postavy procházely městem a všude viděly dílo zkázy. Jestli se někomu podaří kletbu zlomit a osvobodit její oběti, pak tito lidé stejně poklesnou na nejnižší společenský stupeň, protože veškerý hmotný majetek zatím zchátrá pod tíhou času. Jestli ovšem žijí.

V tom kdosi dívku oslovil. Ohlédla se, nikoho však neviděla. Pokrčila rameny a šla dál. Vjem se opakoval, tentokráte blíže. Znělo to, jako by někdo volal: "Tady!"

"Hexi, počkej!" zavolala Kate na postavu, která se začala vytrácet chumlu vloček. Hexagold se otočil, a vrátil se několik kroků.

Dívka se prsty levé ruky dotkla spánku a zavřela oči. Soustředila se. Pokud ty sochy žily, mohla by s nimi navázat telepatické spojení. Kate to sice takhle nevnímala, avšak už kolikrát podnikla výlet do hladin lidského podvědomí, které bylo společné pro všechny. Právě z této sféry dokázala číst myšlenky.

Byla si vědoma nebezpečí, kterému se vystavuje při výletu ze své hlavy. Měla tendenci nebezpečí podceňovat.Nadechla se a pravou rukou se dotkla sochy.

Okamžitě se propadla do temnoty. Bylo to rychlé a nečekané. Něco takového se ale nemělo stát. Její mysl zaplavila vlna lidských hlasů a nářků. Jistě museli patřit všem lidem, které kletba zastihla. Vlna ji začala odstrkovat na hranici, za kterou by mohlo dojit k poškození mozku.Říkalo se ji hranice šílenství. V poslední chvíli se ji podařilo vymanit se z této vlny a soustředit se jen na jednu věc. Na kletbu. Teď tu bylo její vědomí a kletba samotná.

Nemohla říct, že kletbu vidí fyzicky. Vnímala ji, její přítomnost, jako imaginární věc, jako představu.Uchopila ji a chtěla ji rozevřít, jako knihu, aby mohla nahlédnou a zjistit její podstatu. Ale její podstata byla magická, a magii si nelze jen tak jednoduše podmanit. Magii nelze vládnou, lze ji jen uprosit. Kate náhle byla zaplavena obrazy, které v životě neviděla, ale ve kterých vystupovala.Na některých byla jako malá holčička, na jiných jako dospělá žena. Byla to budoucnost a minulost, nebo alternativní svět? Byla to skutečnost, nebo jen její sny? Fascinovaně "zírala" na všechny ty obrazy, její mysl byla neustále zaplavována novými a novými pocity. Teď vládly emoce, ne rozum. A bolest...

"Kate, Katuško, Kateřino!" Kdosi volal a třásl s ní. Teď cítila chlad a bolest. Otevřela oči, ale nebyla schopná nic rozeznat. Před zraky se jí míhaly noční můry. Teď ne, chtěla je vidět.

"No tak Kate! Nezavírej oči."

Proč teď? Teď tu bylo množství emocí. Nic není důležité, jenom sny.

"Kate! Ne! Nedělej to!"

A sen se opakoval...

Temné body proti špinavé obloze se snášeli lehce a v náhodných trajektoriích. Kate nevnímala, viděla ale nechápala. Nic ji netrápilo. Neměla žádné starosti. Na ničem nezáleželo. Někam šla, byla vedena. Kým? To ji momentálně nezajímalo. Pomalu začínala vnímat okolí, ale nic jí to neříkalo. Pak náhle se z mlhy vynořila postava v divném postoji. Přišlo jí to hrozně k smíchu. Začala se bláznivě smát na celé kolo.

"No tak, Kate! Nech to a pojď," mluvil na ni mužský hlas. Kdosi ji táhnul dál. Nejdřív nechtěla jít. A pak ji to bylo jedno. Podléhala návalům emocí, teď ji zužoval strach. A slintala.

"Ach jo," povzdechl si Hexagold. Jen doufal, že záchvat nebude mít trvalé následky.

&nb

Mlhou chodily tmavé siluety. Hexagold si jich všiml téměř okamžitě. Postavil se ke stěně jednoho domu. Pustil dívku, ve skrytu duše doufal, že ji nenapadne utíkat pryč.Zůstala nehybná, vyděšeně těkala po stínech a přestala slintat. Byla hrozně rozrušená, ale zatím se nechystala nikam utíkat, alespoň to tak vypadalo. Její stav se rychle lepšil, zdálo se, že vnímá své okolí.

Stíny se přibližovaly. Začínal poznávat postavy.Byly trochu nižší než lidé a svým vzhledem připomínaly spíše skřety. Jen jejich hlava byla tvarována do prasečí mordy. Hexagold je znal, měly nějaké těžké jméno, které si nepamatoval. Lidé jim říkali rypákoskřeti, nebo prasečí lidé. Samy tyto bytosti jsou tvorové, které si lze lehce podřídit. Nemají žádné hodnoty, žádné požadavky a iluze. Žádné sny a přání. Jejich jediný smysl života je být podřízen svému vládci. Pokud ho nemají, dříve či později si ho vyberou. U tohoto jedince pak dojde k biologickým změnám a k rychlé evoluci mozku.

Každý rypákoskřet držel nějakou zbraň. Sekeru, meč, palcát, řemdih, sekáček na maso. Všechno s čím se dalo bojovat. Hexagold si uvědomoval, že tyhle bytosti sem nepřišly jen tak. Kdosi je poslal bojovat. S kým? S ním? S ní?

Prasečí lidé ho obklíčili. Byl teď sám, musel si nějak poradit. S dívkou nemohl počítat, v jejím stavu nebyla schopná bojovat. Letmo ji zkontroloval. Stále se tiskla ke stěně, rukama se držela ramen a třásla se šíleným strachem.

Rozpoutal se boj. Několik svých protivníků Hexagold okamžitě vyřadil. Zdržel se však vytahováním meče z jejich útrob. Schytal tak ránu palcátem do zad, zranění ušel jen díky tlustému koženému kabátu. Navíc skřetova zbraň měla tupé špičky. Ale zabolelo to. Pokusil se vyskočit zpět na nohy, ale předtím musel rychle uhnout ostrému půlměsíci sekery. Konečně, zase stál na nohou.Svým tělem byl nucen chránit i dívku, protože protivníky samozřejmě nezajímalo, že není schopná se bránit.

Kate sledovala zápas, teď už vnímala o mnoho víc. V očích se jí zablýskla šílenost. Naučeným pohybem sundala meče z pochvy a sevřela ho v pravé ruce. Byl to automatický úkon, nepřemýšlela nad ním. Celým jejím tělem rozlila zlost. Každý její sval se napjal. Vyrazila na nejbližšího rypákoskřeta a rozpárala mu břicho.

"Kate...?" hlesl Hexagold údivem. Navíc neměl čas.

Po delším boji se jeho útočník najednou sesul k zemi. Z úst mu vytékal pramínek krve. Za ním viděl Kate, která se mezitím pustila do dalších. Všiml, že někteří, než se ke Kate přiblížili, odhazovali své meče a vyděšeně zdrhali. To Kate ovládala pyrokinezi, dokázala tak rozžhavit zbraně svých protivníků.

Rypákoskřetů bylo stále hodně, ale bojovali podprůměrně. Jejich převaha pramenila z přesily. Mělo cenu se jich bát, když byli v partě. Hexagold si teď všiml, že dívka má rozražený bok a kus zad. Skrz díru v kabátu zela dlouhá rána a hodně krvácela. Kate však nepolevovala v tempu.

Rypákoskřeti se pomalu vytráceli, protože se začalo stmívat. Kolem leželo mnoho mrtvol. Hexagold jich napočítal dvacet. On sám jich skolil sedm.

Poslední útočník upustil meč a dal se na útěk.Kate ho začala pronásledovat. Hexagold ji chytil pod rameny a pevně sevřel. Násilně se mu vykroutila a prudce se otočila.Napřáhla meč a pak se zarazila.

"Ach, to jsi ty Hexi," vydechla. Omdlela.Upustila meč a sesula se Hexagoldovi do náručí.

Probudila se. Otevřela oči. Zjistila, že leží na pravém boku a hledí do plamenů. Levá strana ji velice bolela.Kolem břicha měla uvázaný kus zelené látky, jenž zabraňovala vykrvácení.

Všimla si Hexagolda, seděl proti ní za ohništěm a něco zašíval. Kate se chtěla pohnout, ale bolest na boku a ještě na četných jiných místech ji to znemožňovala.

Hexagold na pohyb zareagoval. Nechal práci a klekl si k ní.

"Jak je ti."

Kate se pokusila odmyslet si bolest boku, ale nešlo to: "Bolí to...," zanaříkala, "Hexi já jsem..."

"Co všechno si pamatuješ?"

"Všechno. Ale nedokážu si to vysvětlit."

"Hodně tě posekali," konstatoval. Potom cosi vytáhl z vaku. Vypadalo to jako kus obyčejné horniny. Kate to v matném světle ohně nedokázala poznat.

"Co to je?"

"Altrasanův kámen, co pak ho neznáš?", podivil se.

"Aha."

"Stoč se víc na břicho."

Hexagold odstranil provizorní obvaz. Rána byla ošklivá a rozšklebená. Rozvírala se. Nejdřív ji sněhem očistil. Kate se zmohla na bolestivé syčení.

"Potřebuju tvoji asistenci," vzal ji ruku a zkroutil ji za záda, "tak tady tlač prsty k sobě.Pořádně! Takhle..."

Kate vyjekla bolestí. Hexagold přitlačil druhý kraj a ránu objel kulatou stranou Altrasanova kamene. Rána se rychle uzavřela avšak pouze křehkou a jen několik milimetrů silnou vrstvou kůže. Ta nebyla celistvá, krev stále mohla prosakovat, ale teď už méně. Ale nepřestávala bolet.

"Tak, to nejhorší máme za sebou. Opatrně se posaď."

Vyplnění jeho příkazu se ukázalo obtížnější, než si myslela. Když se jí to za doprovodu hekání podařilo Hexagold ji celou prohlédl. Většina ostatních ran byla povrchní nebo škrábance. Zahojí se samy, nemělo smysl na ně plýtvat sílu magického kamene.

"Nikdy se k rypákoskřetovi neotáčej zády."

"Hexi," ozvala se dívka, "kde to jsme."

Hexagold dokončil prohlídku, pak se sehnul pro šaty, které předtím zašíval. Podal je Kate aby se do nich zabalila.

"Nějaká stará stodola nebo co," řekl přitom, "dá se tady přespat."

"Hexi?"

"No."

"Promiň."

"Hmm... Už zase? A za co?"

"Za to co jsem dělala. Já si to všechno pamatuju.Byla jsem šílená. Nevěděla jsem, kde se tohle ve mně vzalo.Co to do mě vjelo. Nejdřív mi všechno bylo jedno pak mi to bylo k smíchu, pak strach ani nevím z čeho a pak...zlost."

"Za to nemůžeš, nepočítala jsi s tím. Měla jsi záchvat. Něco jsi viděla. Pamatuješ si co to bylo?"

Kate si snažila vybavit všechny okamžiky snu.

"Moc ne, vím jen, že ta kletba je velice silná a zlá. Nelze ji prostě zlomit."

Zůstali přes noc. Druhý den se opět rozpoutala bouře. Dírou ve střeše do domu pronikal sníh. Kate měla horečku a třásla se zimou. Hexagold ji ještě obalil do svého kožichu. Choulili se u ohně, Kate hlavou ležela v jeho klíně. Musel občas vstát a přiložit. S ohněm nebyly žádné problémy, dřeva se kolem válelo dost. Vodu připravoval ze sněhu. Avšak s jídlem to bylo horší, nepočítal že se zdrží více než den.

"Napi se!" doporučil ji. Kate usrkla teplé vody z dřevěné misky, kterou rovněž našel v domě."Bohužel, čaj jsem si nevzal," dodal. Kate mu věnovala malý úsměv.

Dlouhé hodiny seděli a choulili se jeden k druhému.Moc toho nenapovídali. Až když Kate prolomila ticho.

"Hexi...," začala, "co to bylo za tvory?"

"Říká se jim prasečí lidé."

"Tušíš proč nás napadli?"

"Těžko říct. Nicméně přišli určitě kvůli konkrétnímu úkolu. Možná, že jim někdo přikázal nás zabít."

"Ale proč? Nikomu jsme nic neudělali a nikdo nás tu nezná," nechápala Kate, "leda ty, jestli jsi někoho nerozčílil na cestě do Quarmu."

"To ne," odmítl to Hexagold.

"Nebo se někdo bojí legendy," zašeptala.

"Myslíš?" otázal se, "věříš, že někdo má větší fantazii než ty?"

"A nebo to je pravda."

"Už zase začínáš?"

Kate už, už mu chtěla odporovat nějakou zlomyslnou poznámkou, když se zarazila. Otevřela ústa a zase je zavřela. Asi pět sekund zůstala v poloze, kterou předtím zaujala. Hexagold na ni pohlédl.

"Co je?"

Udiveně si ho prohlížela.

"Úplně přesně," odpověděla potichu.

Hexagold nechápal. Dalších pět sekund na něj hleděla s udiveným výrazem v obličeji. Pak se uvolnila.

"Už je to pryč," prohlásila.

"A co jako?"

"Ten pocit," odpověděla mu jako skomírající táborák, "jako bych už tohle jednou dělala. Jako bys mi to všechno jednou říkal."

Hexagold se také uvolnil a zazubil se: "Aha, jenže to je úplně normální."

"Jak to?"

"Každý máme občas pocit, že to co děláme, jsme jednou už dělali. Pocit dejavu."

"Jenže horší je, že já vím, kde jsem to viděla. Ta kletba, když jsem ji rozevřela, mi ukazovala mnoho obrazů z minulosti i z budoucnosti. A tam jsem to viděla."

"No a co. Kletba je magická, a magie nezná přírodní zákony. Nemusí být spoutána časem."

"To mi je jasné, jenže," zachumlala se do kabátu, "... jenže tam byly i jiné obrazy. A na nich jsem byla zobrazena jako princezna. Měla jsem od prsou dlouhé modré šaty, korále z perel a zlatý náhrdelník, zlaté náušnice a na čele korunku."

"Aha," zamyslel se Hexagold, "ale to ještě nic nemusí znamenat."

"Když ty mi nic nepřeješ!" vykřikla a odvrátila se od něj. Hexagold se k ní naklonil a uviděl, jak jí z očí odkápla slza.

"Ale no tak, no tak," konejšil ji.

"Jdi pryč!" zamumlala do kožichu.

"No dobře, jsi princezna! Ale nech toho!"

Objal ji a podařilo se mu ji obrátit k sobě. Položil ji hlavou na svůj klín a pohladil ji po vlase. Kate několikrát popotáhla nosem.

"Ty bys opravdu byla radši princezna?" optal se po chvíli.

"Já nevím," řekla roztřeseným hlasem, "bolí mě hlava, je mi zima a bojím se snů. Možná..., možná, že když odtud odejdeme a vrátíme se domů, do Ragonie, možná uděláme nejlépe."

"Už kvůli tobě to udělám."

Venku byla tma a stále zuřila bouře. Darmína to pozorovala ze zamlženého zámeckého okna. Zuřila také.

"Jak to! Jak to, že utekli?" řekla naštvaným hlasem.

"Jednotka neměla šanci, paní. Pozabíjeli půlku našich lidí jako nic. Ona, vaše veličenstvo, ona je čarodějka. Viděli jsme její oči. Bylo v nich šílenství.Na koho se podívala, ten odhazoval zbraň a dával se na útěk.Ti co to vydrželi její pohled, skončili s rozpáraným břichem. Čekali jsme, že se unaví, ale ona ne. Je to čarodějka!"

"Říkal jsi, že vaše rasa je oddaná svému vládci"

"To ano, vaše veličenstvo, ale jsou výjimky."

"Opravdu?" Darmína se otočila od okna a pozvedla obočí, "a jaké?"

"Každý máme pud sebezáchovy, vaše veličenstvo."

"To je opravdu zajímavé. A dál...Upřímně."

"Hmm... Pokud vládce pošle své poddané na smrt, mohou se jeho poddaní vzepřít a zabít ho."

Darmína se nevědomky podrbala na bradě. Nakonec došla k nějakému rozhodnutí. "Dobře," řekla, "děkuji za vysvětlení, můžeš jít."

Když za kreaturou zapadly dveře, zavolal čarodějnice strážce v brnění, který dveře hlídal. Přistoupil a zasalutoval.

"Máte to na povel, zbavte mě té nestvůry a vyberte jiného zástupce."

"Ano madam"

Čarodějka osaměla. Teď se jí v mysli sestavil opravdu skvělý plán. Zazvonila na sluhu sdělila mu své přání. Lorando dorazil po chvilce. Když se objevil ve dveřích, držel v ruce tělo dřevěného panáka bez hlavy.

"Co děláš Lorando?" Čarodějničin hlas získal přízvuk matky.

"Lorando si hraje, mami. Kormon mě moc zlobit, a tak já ho popravit," odpověděl a přitom mával dřevěným panákem.

Ještě že měl nízké IQ, pomyslela si Darmína. Skoro třicetiletý chlap nepobral více rozumu než pětileté dítě, ale Darmína ho nechala vycvičit do destruktivního robota.Výhoda byla v tom, že nikdy nepřemýšlel nad tím co dělal.Nevadila mu krev ani hrůzostrašné pohledy na jeho oběti. Byl ochoten zabít kohokoliv, bez předsudků. A byl ochoten udělat to pro svou matku.

"Obleč se Lorando, budeš bojovat"

"Hurá!!" Lorando miloval boj. Byl jim posedlý. Kdekoliv se objevil, pouštěl hrůzu a rozséval strach. S pomocí Darmíniných kouzel byl neporazitelný.

"Dostaneš zvláštní úkol," pohladila ho Darmína, "půjdem spolu do starého hradu. Ty a tví přátelé od prasečích lidí pak sejdete do města a tam ti oni ukáží tvého nepřítele.

"Boj se boj, bude boj!" zadeklamoval Lorando naučený pokřik.

Další, v pořadí již třetí, den se počasí vylepšilo, avšak pořád padal sníh za přispění vytrvalého větru. Kate ztratila teplotu a cítila se mnohem lépe.Dokázala i vstát a i přes bolest na levé straně zad i chodit. Hexagold ji však nerad viděl chodit.

Dopoledne odešel na lov a dívku nechal o samotě.Hexagold věřil, že ji nikdo nevypátrá bude-li oheň udržovat a zabrání mu tak moc kouřit. Navíc venku byla velice hustá mlha, takže to nebylo až tolik vidět.

Vrátil se v poledne, alespoň podle svého odhadu.Obloha byla špinavá a celý minulý den a dnešní ráno se slunce neobjevovalo. Hexagoldovi se podařilo ulovit králíka, leč nepřekypovat zrovna dobrou náladou. V očích měl zděšení.

"Co se děje?" nechápala Kate, "Vrátili se?"

"Něco horšího, Kate, přivedli si rytíře, zabijáka."

Kate jenom zírala s otevřenou pusou.

"Pokud by šel sám, možná bych měl nějakou šanci, takhle ne"

"Co teď?"

Hexagold se podrbal na bradě. "Jsi schopná pohybu?"

Kate vstala a udělala několik kroků.

"... a běhu?"

"Asi ne," zapochybovala, "bolí mě celá záda a levý bok. Co kdybych tomu rytíři rozžhavila jeho zbroj?"

"To bys dokázala?"

Rukou si podepřela hlavu a zapřemýšlela. Hexagold už věděl, že její parapsychické schopnosti jsou podmíněny situací. Musel to být velký strach. Někdy to přicházelo náhodně.

"Takže se pokusíme nenápadně vytratit," rozhodl Hexagold.

Uhasili oheň. Zabalili se do kožichů, připevnili si meče a opatrně otevřeli dveře domu. V mlze byly vidět pohybující se stíny daleko skoro na hranici viditelnosti. Kate se na chvíli zdálo, že viděla stín nějakého obrovského monstra.

Zamířili k lesu, Hexagold držel dívku za ruku a táhl ji za sebou. Mlha houstla, stíny zmizely. Kate si oddychla. Snad se jim to podařilo, snad stínům skutečně unikli. Pojednou se před nimi vynořilo něco velikého a kovového. Byla to postava oděná v těžkopádném brnění. V pravé ruce třímala dlouhý meč, jeden a půl ruční. Kolem se stáhlo několik rypákoskřetů.

"Neutečeme," konstatoval Hexagold, "obklíčili nás." Kate se ohlédla. Za nimi se z mlhy vynořovaly další a další stíny.

"Kate?" v očích Hexagolda se mohla přečíst žádost. Zavrtěla smutně hlavou. To jednoznačně znamenalo boj. Kate doufala, že se během boje chytí a zvrátí výsledek v hraničářův prospěch.

Vyčkávali. Stíny se přibližovaly. Hex i Kate se postavili k sobě zády v rukou drželi meče. Najednou se stíny zastavily. K hraničáři se přiblížilo to kovové monstrum.Zazněl hlas.

"Odstup! Ona muset zemřít!" Kate se zarazila.Ten hlas, jako by ho už někdy slyšela. Otočila se na rytíře s překvapením ve tváři.

"Nejdřív budeš muset zabít mne," zakřičel Hexagold. Začal boj, pro hraničáře velice obtížný. On sám předtím tvrdil, že by ho možná zvládl porazit, teď ta pravděpodobnost byla daleko menší. Kate dohlížela na ostatní, a připravená na každého, kdo by se jen přiblížil k dvojici. Ale skřeti se nehýbali. Sledovali vývoj zápasu.

Rytíř měl obrovskou sílu v pažích, takže Hexagold málem několikrát přišel o meč. Nenadále utrpěl těžkou ránu nad spánkovou kost a ačkoliv to bylo tupou stranou rukavice. způsobila mu okamžitou ztrátu vědomí.

"Né!" vykřikla Kate v domění, že Hexagold je mrtev a vrhla se k němu. Nedbala toho, že se sama dostala doslova pod gilotinu. Teď už na ničem nezáleželo, a tak se zmohla jen na vyděšený pohled, kterým sledovala jak veliký meč odpočítává její poslední sekundy života. Zavřela oči...

... otevřela je. Podívala se na monstrum. Rytíř držel meč podél těla a uvolnil se. Rypákoskřeti se rozhučeli.

"Lorando ne zabít," uslyšela Kate. To jméno, ten hlas, to všechno znala. Lorando musel být důležitá osoba v jejím životě.

"Ty jsi Lorando?"

"Ano," přikývla přilba. Pak si ji rytíř sundal, "Lorando ne zabít přítele."

"Ty si mne pamatuješ?"

"Lorando mít dobrou paměť. Lorando si pamatovat.Oči a tvář. Hlas. Lorando si pamatovat princezna Sylva."

Najednou jakoby Kate opustili všechny nápady. Klečela ve sněhu nad Hexagoldem a z otevřenou pusou sledovala muže v rytířské zbroji. Takže to byla pravda! Takže je opravdu princezna Sylva! Pomalu se vzpamatovala. "On je můj přítel," řekla a ukázala na hraničáře.

"Tvůj přítel, můj přítel. Lorando pomoct.Lorando vzít přítele do hradu."

"Ne! Lorando nezlobit," zopakoval Lorando.

Darmína už zuřila a její ohavná tvář získávala barvu rozpálených kamen. "Proč? Vysvětli mi to!"

"Princezna moje přítel. Lorando nezabít přítele."

Darmína obešla jídelní sál bývalého hradu po celém obvodu. Nechápala to. Lorando nikdy..., nikdy tohle neudělal, nikdy se nepozastavil nad smysluplností úkolu a její příkaz vždycky splnil. Už začínala věřit legendě.Očarovala ho!

"Kde je teď?"

"Lorando neříct, nezradit přítele."

Očarovala ho, určitě. Je lepší čarodějka než Darmína. S tím se bude muset něco udělat. Darmína sevřela v ruce svou čarovnou hůl v podobě pařátu. Otočila se na Loranda a holí na něj ukázala. Její syn si stačil ještě instinktivně zakrýt oči před obrovskou září.

Zazvonila na služební zvonek. Do sálu vešel rypákosktřet, jeden z doprovodu. Jakoby bez zájmu mávla na Loranda.

"Odneste tu sochu k ostatním," poručila skřetovi.

Tak, co teď? Princezna se někde naučila čarovat.Odvrátila armádu prasečích lidi, očarovala Loranda. A teď? Mohla by opravdu dokázat zlomit kletbu. Co když je ta povídačka skutečně pravdivá. Co když její moc je tak obrovská, že by dokázala porazit i ji, černou čarodějku Darmínu? Mám se jí snad bát?

A Darmína se strašlivě rozesmála.

Nakláněla se nad ním a sledovala jeho dech. Jen doufala, že Hex nezemře, že se z toho dostane. Obvázala mu ránu na hlavě po tom co se ji snažila zahojit Altresenovým kamenem. Mezitím si prohlédla komnatu, do které ji Lorando zavedl. Tohle prý býval její pokoj, když byla princeznou. Moc dobře si to nepamatovala, ale nejvíce si vybavovala ebenovou skříň. Vstala, sebrala peřinu ze země a vrátila ji na postel. Rozhlédla se. V původních nevyužitých koutech stály bíle sochy jako strašidla a připomínaly různé činnosti člověka. Jedna ze soch byla rozbitá a v půlce těla rozpůlená na dvě části. Kate očekávala, že něco je uvnitř sochy, proto ji velice překvapilo, že jsou celé vyplněné. Pozorně si prohlížela vybavení. Otevřela skříň a zvědavě nakoukla dovnitř. Byly tam cáry hadrů, jenž kdysi dávno sloužily jako dětské šatičky. Úplně nahoře, kam žádné malé dítě nemohlo dosáhnout stála řada nádobek s pokličkami. Vzala jednu do ruky a odkryla víčko. Uvnitř viděla nějakou rosolovitou hmotu. Sáhla dovnitř, avšak ruka se ji probořila hluboko do té hmoty.Leknutím ruku vytáhla a zkontrolovala. Ta hmota měla gelovitou podobu kaštanově hnědé barvy, která dobře barvila. Na co by asi mohla být?

Letmo přehlédla celou řadu, nakoukla do jiných ale našla stejnou hmotu. Až na jedné objevila ze strany lísteček. Slovní spojení jí připadalo zvláštní. Po chvíli dívku napadlo využití hmoty. Od všech ostatních nápadů se tohle jevilo zvláště elegantně.

Byla-li princezna Sylva, musela i tak vypadat. K tomuto přání doposud bránila jediná překážka. Princezna Sylva neměla modré vlasy, avšak normální, kaštanově hnědé.Alespoň tak si to pamatovala ze svých snů.

Ale teď byla i ta poslední komplikace odstraněna.Nyní už zbývalo zlomit kletbu. Vůbec netušila jak, leč něco musela udělat. Nejdříve se vypořádala s bolestí na levém boku. Přiložila Altrensenův kámen k ráně. Bolest ustala. Hexagold ji sice varoval, že tohle tišení bolesti není správné, protože jedině tak pozná, že dělá nesprávný pohyb. Bolest však bylo něco, co teď nepotřebovala. Pohledem zkontrolovala hraničáře a pak po špičkách vyťapala na chodbu. V pravé ruce držela meč připravená kdykoliv čelit nebezpečí.

Cestou na hrad ji Lorando prozradil, že Darmína je na hradě, ale nebylo to nutný. Kate dokázala vycítit cizí přítomnost a takže to celkem očekávala.

Zastavila se nad schodama. Ze sálu pod schody sem zasahoval oblouk světla. Viděla tam chodit stín. S očima jako ostříž sestupovala dolu a hlídala každý pohyb. Zhruba ve dvou třetinách se zastavila, protože v periferním viděni skutečně zahlédla stín. Otočila se tím směrem, leč nic nezahlédla. Pokračovala dál, až se nohou dotkla podlahy.

"Jen pojď blíž," ozval se ženský alt. Kate to trochu vyděsilo. Bylo jasné, že čarodějnici nedokáže překvapit. Rozhodným krokem vstoupila do světelného oblouku.

"A vida...!" řekla Darmína usměvavě."Ale jak nám vyrostla!" zvolala. Kate stála rozkročena s mečem držíc v ruce na chodbě do jídelny.Mlčela.

"Přišla jsi pro trůn? Pro korunu a pro svojí zem?"

Kate zavrtěla hlavou.

"To mě překvapuje. Mohu vědět proč?"

Kate dramaticky prošla chodbou a zastavila se na okraji sálu. Teď měla Darmínu na tři délky paže.

"Přišla jsem osvobodit krále. Jemu náleží trůn a zem."

Darmína se hloupě usmála: "Ne, že bych byla tak zvědavá, ale jak to chceš udělat?"

Kate klidně přistoupila k tlusté ženě a špičkou meče se dotkla její levé strany břicha.

"Vrátíš sochám život. Teď!" procedila skrz zuby.

Čarodějka zkřivila ústa do úšklebku, ale pak zase ukázala svoje pahýly v parodii na zuby. "To není tak jednoduché děvenko. Ta kletba je mocná."

"Ty to dokážeš."

"A co když to neudělám. Co potom? Zabiješ mě? Tak se nikdy nedozvíš, jak lze kletbu ze soch sejmout."

"Nežvaň a začni."

Čarodějka zkoumala Kate modrýma očima. Byla princezna opravdu tak mocná, nebo jen Darmína měla takový strach.Zatím ho úspěšně skrývala.

"Začni!"

"Zab mě!"

"Tak abys věděla, tohle tě nezabije. Alespoň ne hned. Ale pěkně to bolí."

"Tak teď poslouchej zase mě. Odekletí je velice náročné kouzlo. Jsou to celé dny přípravy. Vyžaduje to veliké soustředění. Jestli mě zmrzačíš, neudělám pro tebe nic. Nebudu prostě schopna."

"Uzdravíš se."

"Neudělám pro tebe nikdy nic. Pouze, pokud bys měla něco, co chci. Pokud bys našla magikon, pak možná."

"A co když je to jinak. Co když kletba pomine, jakmile ty zemřeš. Pak je tvá smrt jediné řešení.

"A jak to víš! Kletba není tvoje dílo."

Avšak Kate poznala, že Darmína si ve skrytu není jistá.

U stropu chodby za dívkou zašustily křídla. Kate udělala tu chybu, že se otočila. Do sálu vletěl černý havran, přelétl na dívkou a posadil se na parapet. Darmína využila její nepozornost vyslala na ni blesk. Kate zareagovala ale stačila se jen stočit pravou stranou, takže ji kouzlo zasáhl do ramene. Každopádně ji náraz odrazil až odskočila jeden a půl sáhu a těžce dopadla na zem. Darmína luskla prsty a za vytrácejícího smíchu zmizela.

Kate ležela na zemi a držela si paži nad loktem. V oděvu na rameni zela ohořelá díra a kůže na tomto místě byla spálena. Dotkla se rány Altrenovým kamenem. Sykla bolestí, ale rána se nehojila. Zlostně odhodila bezcenný šutr.

»Je někde tady,« proniklo jí do mysli.Zmateně se rozhlédla. Kromě havrana na okenním parapetu, jenž si čechral své peří tu nebyl nikdo.

»Tady na hradě,« ozvalo se znovu. Vstala a vzala do ruky meč.

»Kam, prosím tě, koukáš?« Tentokrát byl hlas velice jasný. »Copak mě nevidíš?«

Mluvící havran, napadlo ji. Opatrně se přiblížila k černému ptáku.

"Tos' říkal ty?"

»A vidíš tady někoho jiného, hloupá?«

Kate zaklela bolestí v rameni. Pak si sáhla na hlavu.Horečku snad neměla.

"No, je to takové neobvyklé..."

»Slyšíš moje myšlenky.«

"Jo, to mě napadlo. Na tomto poli jsem doma, jenže...". Mluvící havran? chtěla dodat.

»Darmína mi přičarovala řeč. Ale mohu mluvit jen telepaticky.«

"Aha, takže teď tomu, ssss, rozumím, ...ach jo"

»Říkám, že je někde na hradě. Darmína se nemůže teleportovat daleko, protože je už slabá. Není nejmladší a navíc spoustu své many vyčerpala na ochranu Loranda. Nakonec ho taky proměnila v kámen«

"Och... chudák Lorando," posmutněla."Proč mi to vlastně říkáš?"

»Protože se mi líbíš. Už víckrát jsem ti pomohl. Tajně, samozřejmě. Copak si nepamatuješ.«

"Ne," zavrtěla hlavou, "opravdu si myslíš, že jsem princezna Sylva?"

»A ty ne?«

"Na nic si nepamatuju."

»Darmína ti vzala všechny vzpomínky. Vše od narození do osudného dne. Jenže vzpomínky nelze někomu prostě sebrat. Ony zůstaly v tvé hlavě, ale jsou zablokované. Nikdo se k nim nedostane. A já jsem doufal, že jednou si vzpomeneš a vrátíš se. Jenže ty sis nevzpomněla, ale vrátila ses. Nevíš proč mi to připadá divný?«

"Předpokládám, že autorem té legendy jsi ty.Stačilo vložit tuto myšlenku do něčí hlavy a pak se dívat, jak bují a jak se rozvíjí a množí."

»Velice trefný předpoklad. Zásah ... Potopeno«

"Ten návrat, to je náhoda. Prostě jsem se s přítelem vydala na jih. Až tady mě začal trápit sen.Noční můra."

»Vidíš, přece jen si něco pamatuješ.«

"Velice málo mi to dalo. Díky tomu každé ráno propadám depresím. Ten sen je děsivý. Přišla jsem, abych se zbavila toho snu."

»Ty nevěříš, že jsi princezna?«

"Nevím. Vlastně si nedokážu představit, co by to pro mě znamenalo."

Bolest v rameni se opět probudila naplno. Upustila meč a chytla se pod ramenem. Vykřikla bolestí.

»Musí hodně bolet.«

"No to je hezký...A co bylo dál?"

»No, nejprve si byla jako loutka. Sice jsi mluvila, vnímala, ale nic sis nepamatovala. Neznala jsi svoje jméno, zapomněla jsi prostě všechno co se dělo. Čarodějka z tebe chtěla udělat služku, později učednici černé magie. Měla s tebou veliké plány. Chtěla, abys ses stala vládkyní celého světa, až ona svět dobyde«

"Už mnoho lidí si myslelo, že jsem vládkyně světa. Nikdy jsem nevěděla proč. Ale jak jsem se dostala do sirotčince?"

»Jednoduše. Utekla jsi«

"Utekla? Jen tak?" podivila se dívka.

»Jo! Jen tak«

"A to mě Darmína nechala jít?

»Pochopitelně, že ne. Jenže, moje milá, po tobě se slehla zem. Nemohli jsme tě najít. Nikdo neví, kam si se schovala, ale byla to velice dobrá skrýš«

"To bych si to musela pamatovat."

»Třeba ne, je to už hodně dlouho«

Hexagold ležel na posteli a nemohl se ani pohnout.Nebylo divu, když měl svázané ruce a nohy. Pokusil se tedy vstát. Nenadále jeho úsilí překazila silná paže, která ho energicky položila zpátky na postel. V jeho zorném úhlu se zjevila ošklivá tvář, plná bradavic, a se špičatým nosem.Umaštěné vlasy, úsměv s monolity v puse, zato hluboký pohled v očích.

"Ty jsi její ochránce?" uslyšel ostrý a přísný alt.

Tohle jistě byla Darmína, zlá čarodějnice, jenž seslala na hrad kletbu. Teď ho měla v moci.

"Co ode mě chcete?"

"Stačí odpovědět na mou otázku," usmála se laskavě a věnovala hraničáři facku.

"Ano, jsem. Opovažte se jí něco udělat."

"Proč jsi ji sem přived? Kdo ti řek, že je princezna?"

"Nikdo, sama přišla."

"A to si myslíš, že ti to budu věřit? Někdo vám to musel říct."

Hexagold chtěl rozpažit, ale provazy mu v tom bránily.Tak jen pokrčil rameny: "Co když si to prostě pamatuje."

"Chcete kritizovat moji práci?"

"To bych si, madam, nedovolil."

"Myslíš si, že se kecama z toho vykroutíš? Hahahá! Počítej, že tvé dny jsou v tuto chvíli sečteny."

Hexagold se jen usmál. "Tak to nemusím odpovídat vůbec."

"Postarám se o to aby tvá smrt byla nejdelší v životě!"

"A když mě zabijete, stejně vyplnění té předpovědi nezabráníte."

"Nevěřím té blbé předpovědi. Princezna Sylva je slabá. Nemůže přijít a zničit mne... Nezná složitou formuli kletby. Není čarodějnice."

Darmína udělala nervózní kolečko kolem pokoje a pak se vrátila k posteli.

"Prostě si vzpomněla," odpověděl Hexagold."To se stává."

"Přestaň provokovat!"

Pak se zamyslela. "Už vím co udělám. Já jsem ale chytrá a mazaná!"

Naklonila se k hraničáři. "Připomenu jí její minulost. Ukážu jí, jak byla bezmocná. Ukážu to na tobě.Až zjistí, že si ji nepamatuješ, podlehne!"

Hexagold sebou začal zmítat. Darmína se na něj sápala. Levou rukou ho přitlačila k posteli a pravou se dotkla hlavy. Okamžitě se jeho vědomí propadlo do tmy. Viděl jak svět padá do temnoty a vzdaluje se.

Katinou myslí proběhly poplašné signály. Ztrácí se, uvědomila si náhle. Ztrácí se to tenké vlákno, jenž je spojovalo dohromady. To, že slýchávala jeho myšlenky bylo dáno dlouholetým soužitím. Mezi nimi se vytvořilo tenoučká nitka a díky ní vždy našli cestu k sobě. A nyní cítila, jak se toto spojení ztrácí. Jak se vlákno natahuje a má pomalu prasknout. Rozběhla se ke své komnatě. Rozrazila dveře. Darmína se otočila, na její tváři se usadil úžas.

Kate bez rozmyslu zaútočila zbraní. Darmína stačila vyskočit a holí odrazit dívčin výpad, nemohla však kouzlit.Kate se napřáhla do posledního úderu. Lehce se zhoupla a promáchla na místo, kde stála čarodějnice. Teď už tam byl jen zelený dým.

"Kruci!" zaklela. Poklekla k Hexagoldovi. Žil, a snad se i neztratil. Vyběhla na chodbu.

"Darmínóó!" zakřičela, "Chceš-li mě porazit, musíš bojovat!"

"S tím počítej!" zazněla odpověď.Odněkud vyběhl voják. Přibíhal z pravé chodby v kroužkové zbroji s krátkým jednoručákem v jedné a s dřevěným štítem v druhé ruce. Za ním vyběhl druhý a třetí. Kate volila taktický ústup. Seběhla ze schodů, avšak dole zjistila, že je v pasti. Všechny východy byly zamčené.Vojáci se postavili proti ní.

Stáli proti sobě, Kate si prohlížela jejich pohledy.Vystoupil první zprava a předstoupil před Kate. Ukázal mečem dopředu a zaútočil. Kate jeho úder nasměrovala jinam a stočila se kolem něj, takže teď měla útočníka hezky zády k sobě. Už chtěla mu zasadit smrtelnou ránu, když v tom se probudila bolest v levém boku. Tak náhle a silně, že se musela posadit. Vojáci ji obklopili a poťouchle se smáli.

"Hmm, navrhuju nejprve si užít."

Kate byla v koncích. Jeden z vojáku ji silně srazil na zem. V těchto okamžicích, kdy jedinou emocí byl strach, se objevovala poslední Katina záchrana. Ozval se šílený křik.Voják najednou vyskočil a začal se zbavovat všeho železného. To jediné totiž dokázala rozžhavit nejlépe.Nečekaně se převaha obrátila. Šílení vojáci odhazovali své zbraně a kroužkové košile, až před ní stanuli neozbrojeni a pouze ve spodním prádle, na kterém byly vidět stopy připálení.

V místnosti bylo celkem pět osob, alespoň tak to Kate cítila. Ta poslední se tu někde schovávala, možná neviditelná. Dívka vstala těžce, narovnala se a zbraní ukázala na vojáky, kteří se zmateně zbavovali posledního železa. V danou chvíli ji napadlo jen toto:

"Tohle se stane každému, kdo by mi chtěl jakkoliv uškodit," řekla udýchaně a pak dodala, "Doufám, že si později rozmyslíte jít na mě s chladnou ocelí."

Stáli tam, s zarudlou kůží, některá místa ji opuchala. Bolestivě vzdychali a naříkali.

"Ne, naše paní," odpověděl jeden z mužů.

"A teď, uděláte, co vám řeknu."

Skoro nazí bojovníci se uklonili a odpověděli: "Ano, naše paní."

Kate tušila, že tou pátou osobou je Darmína. Musí jí najít dřív, než čarodějka něco vymyslí. Jenže jak? Kdyby tak měla pytel s moukou, nebo...

"Takže...," začala, "dáme si kolečko."

"Cože madam?" vytřeštil oči jeden z vojáku.

"No dokola. Běhejte po místnosti. Co je na tom nejasného?"

"Nic madam."

S naříkáním se rozběhli po sále.

"A teď do rohů!" křikla Kate.

Udělali jak řekla.

"Do středu, k levé stěně, pravé stěně..."

Běhali jak Kate křičela. Na jejich tvářích bylo znatelně vidět, že nechápají, která bije. Až jeden z nich narazil na něco neviditelného. Porazil to a rybičkou se skácel na zem.

Darmína vzdala a oprášila se. Vypadalo to, že je velice naštvaná.

"Tak a dost! Už mě to vážně štve. Nyní zahyneš princezno Sylvo!" Sevřela hůl. Vojáci, jak uviděli, že se bude čarovat se pomalinku vytratili.

Darmína zakřičela "Daarght!" a šlehla holí směrem k dívce. S krystalu vyletěla zelenavá zářící koule a namířila si to tím směrem. Kate se vyhnula. Pozdvihla meč.Udělala několik kroků k čarodějnici a musela se vyhýbat znova. Další rána šla nízko a Kate ji musela přeskočit.Levý bok se velice nepříjemně ozýval. Přiblížila se o dalších pár kroků. Darmína nepřestávala pálit jednu magickou střelu za druhou, jenž naplňovaly sál ohlušujícími výbuchy.

Teď. Kate vyrazila. Darmína máchla holí. Zelená koule zasáhla dívku ve skoku do levého podbřišku. Slabě zacelená rána takřka vybouchla. Kate upadla na podlahu.Nehýbala se.

Darmína se vzpamatovala. Začala se smát. Její hrozivý jekot se nesl sálem a celým hradem. Přistoupila k dívce, aby dokončila svůj úkol. Ten pohyb sotva zaznamenala.Pak už jen viděla rukojeť meče čouhající s jejího břicha. Vyplivla krev a její těžké tělo se svalilo na zem.

Kate spustila pravou ruku na zem. Povedlo se. Ještě, že neupustila meč. Chtělo to jen správně načasovat.Bolest... zavřela oči ... ztratila vědomí.

Hexagold se probudil ze svého snu. Nejprve si srovnal myšlenky aby zjistil o které vzpomínky přišel. Vzpomněl si na všechny své osobní údaje. Snad byla jeho mysl v pořádku.

Pout se zbavil za několik vteřin. Využil k tomu meč, který se válel vedle postele. Ihned potom vyrazil na chodbu, po schodech dolů do předsálí. První pohled ho doslova vyděsil.Darmína i Kate, obě leželi v kaluži krve. Darmína měla v břiše zabodnutý meč až po rukojeť. Hex seběhl k dívce.Zjistil, že také krvácí. Rána, kterou před tím ošetřil byla zase otevřena a zdálo se, že větší a hlubší. Dívka měla navíc na rameni díru a připálenou kůži.

Zatřásl s ní. Nic.

Odtáhl ji z kaluže čarodějničiny krve stranou a otočil na pravý bok..

Zatřásl s ní znova. Profackoval ji. Až teprve potom otevřela oči.

"Výborně, a teď, prosím tě, neusínej."

Naklonila se naklonila přes ruku a vyzvracela se.Hexagold nějakou dobu hledal v kapsách. Kate to postřehla a levou rukou cukla směrem k jídelnímu sálu.

"Nefungoval," zasípala

"Jeho síla byla vyčerpána. Ten už nám nepomůže," povzdechl si Hexagold.

Vysvlékl ji z horní části šatů. Bylo to namáhavé, protože dívka nespolupracovala, jen se svíjela v bolestech.Hexagold rukou objel kůži kolem rány.

"Je to na šití," konstatoval.

"A bude to bolet?"

"Prosím tě, takový škrábanec."

"Hele, nech si to, jo? Alespoň pro teď."

"No dobře, sorry," omlouval se hraničář, "ale viděl jsem už horší zranění."

Hexagold s sebou pochopitelně nosil veškeré nutné vybavení, v tomto případě i niť a zahnutou jehlu. Mohl se totiž kdykoliv dostat do potíží, nebo mohl se do potíží dostat kdokoliv jiný. Chodci a hraničáři měli povinnost dostupnými prostředky pomoct komukoliv zraněnému nebo nemocnému.

Naslinil si prsty. "Bude to bolet."

"Horší to snad být nemůže - auuu," ujistila ho Kate.

"Zatni zuby! Vydržíš to!"

"Je mi blbě," řekla. Hexagold viděl jak zelená a slyšel jak se jí obrací žaludek.

"A kdo ti bráni."

Zanedlouho byl hotov. Pak ještě obvázal dívku kolem boků obvazem.

"No vidíš, nic to nebylo."

Kate něco zašeptala, což na venek vyšlo jako zasyčení. Hexagoldovi to jako odpověď stačilo. Nyní nastal čas vyřešit nejtěžší úkol. Nejprve se vrátil pro léčivý kámen. "Ten kámen se dá ještě dobít," vysvětlil ji. Pak vzal Kate opatrně do náručí a vykročil ven z hradu. Cestou potkal několik mužů z doprovodu Darmíny.Když je zpravil o situaci, zejména o smrti jejich paní, bez dalších poznámek ho nechali jít. Od jednoho dokonce vymámil lano. Venku z lana a klacků sestavil provizorní saně a na ně dívku položil.

Vyrazili. Hexagold šel ve předu a za sebou táhl saně, na kterých ležela Kate. Cestou mu vyprávěla události během jeho bezvědomí. Po té minuli město soch ozvala se:

"Hexi...?"

"Hmmm?"

"Já asi nejsem princezna, co?"

"Jak to, že jsi tak najednou změnila názor?"

Minuli to místo, kde Kate padla do šílenství.

"Podle legendy jen princezna umí zlomit kletbu. Já ne."

"Vždyť jsi sama říkala, že legendu vymyslel ten mluvící havran."

"Jo říkala, ale kdo ví, kde se rodí legendy. A všechny předpovědi se nakonec vyplní."

"Nezapomeň, že se v té legendě nikde neříká, jak zlomit kletbu. To nemusí nutně znamenat zabití osoby, která kletbu vyvolala."

"Je to velice hloupá předpověď. Co když žádná princezna není. Třeba jen všichni očekávali příchod princezny a když jsem přišla já, mysleli si, že jsem ona. A možná, že já jsem vnímala jejich sny."

"To je možný."

"Nebo třeba mám sestru."

Hexagold se zarazil a otočil se na ni.

"Jak si na to přišla?"

"Sám jsi říkal, že dvojčata o sobě od narození vědí. Že každé z dvojčat ví o tom druhém, co dělá a jestli není v nebezpečí."

"A ty máš pocit, že je tvé dvojče v nebezpečí?"

"No mívám takové sny..."

"Už zase nějaká noční můra? Kate, ušetři mě!" Otočil se zpět a táhnul dál.

"Kdo ví..., co když princezna Sylva byla moje sestra?"

"Kate... prosím tě! Dost těch pohádek! Držme se reality! Jestli ještě jednou řekneš něco o princezně, nechám tě tu zmrznout!

"Hexi...?"

"Co je zase!"

"Je mi zima..."

Sundal si kožich a sehnul se k dívce. Pevně ho chytla za krkem, přitáhla si ho a políbila.

"Stejně tě miluju."

Konec

Pár slov k tomuto dílu:

Možná, že to není na první pohled znát (možná, že naopak ano), každopádně jsem už několikrát předeslal, že jsem se nechal inspirovat moderní ruskou pověstí o princezně Anastasii a také animovaným stejnojmenným přepisem (film běžel v březnu v kinech, v říjnu vyšel na videu).Legenda vypráví o dceři Mikuláše Romanovce, která podle pověsti jako jediná přežila hromadnou popravu celé carské rodiny. Její tělo a ještě tělo jejího bratra se nikdy ve společném hrobě nenašlo. Koncem druhé světové války se objevily první spekulace. Našla se dokonce žena, která o sobě prohlašovala, že je opravdová kněžna Anastasie, teprve moderní věda dokázala porovnáním vzorků DNA, že byla podvodnicí. Ale legenda žije dodnes.

O bezmála devadesát let později se legendy chytla společnost Fox a natočila stejnojmennou animovanou pohádku.Troufnu si říct, že jak grafickou prací tak i velice zdařilou výpravou se tento film mohl vyrovnat Disneyům.

Rozhodl jsem se klasické schéma trochu přepracovat.Kritici většinou Anastasii upozorňovali na překrucování faktů. Přiznejme si, že mají pravdu, nicméně, která pověst není překroucená. Avšak legenda se dala využít (jak já s oblibou říkám vykrást) a tak vznikla výše uvedená pohádka. Navíc sága o Hexagoldovi a Kate byla tak rozjetá, že napsat příběh s podobnou tematikou mi nečinil potíže.Kate je už od začátku postižená ztrátou paměti a Hexagold se zavázal najít její rodinu. Samozřejmě, kdo očekával, že ji v této povídce najde byl naivní. Tento okamžik si schovám na jindy. A stejně jako Anastasie si postupem času rozpomíná na některé okamžiky svého dětství, i Kate prostřednictvím snů vzpomíná na dobu před kletbou. Jestli to ovšem jsou její vzpomínky (háček!). To nevím ani já.

Původně jsem chtěl napsat opravdickou pohádku pro děti. Avšak pohádková role neseděla ani na Hexagolda ani na Kate. Navíc se mi některé souboje vymkly z rukou a objevily se ošklivé "záběry na krev". Protože jsem si uvědomil, že každý hrdina, i ten hlavní, je normálně zranitelný a stačí málo, aby byl kdykoliv vyřazen, díky svému zranění.

To, co z toho vzniklo jste si mohli přečíst.Nemyslím si (teď se budu chvíli chválit), že by se mi podařilo něco evidentně špatného. Je tam legrace, velká záhada, bojuje se tam a má to hlavu i patu. Možná, že někomu bude vadit velice klasické schéma ve stylu úvod, zápletka, vyvrcholení (zabití hlavního oškliváka), rozuzlení. Já naopak sám jsem se kritizoval v povídce Barva vlasů, že mi chybí konflikt. Doufám, že tady jsem si to vynahradil. A také doufám, že se vám to líbilo.

To je asi všechno, přátelé. Co dodat. Snad můj e-mail: xnovako1@cs.felk.cvut.cz