IKARIE.net - Texty

OSUDOVA SMRT

Jana Oborná

Stála těsně před pokladnou a chystala si peníze. Nečekaně se objevil ve dveřích. S úsměvem mu uvolnila místo. "Jdi. Stejně chceš jenom dvoje žvýkačky. Orbitky....ovocné, nebo ne?" Přikývl a s vyvalenýma očima přednesl pokladní své přání. Pak rychle vypadnul. Došlo mu to až venku, když mu mrazivý vítr přejel přes tvář. Odkud ho mohla znát? On si její tvář ani hlas nepamatoval. A na tak hezký holky se přece nezapomíná! A jak mohla vědět, co si chce koupit? Čte snad myšlenky? Tak na tuhle záhadu chtěl přijít za každou cenu. A možná právě to byla ta osudná chyba. Vyšla před prodejnu. Když ho uviděla, usmála se. "Věděla jsem, že tu na mě budeš čekat." Řekla to tak samozřejmě, jako by byli přátelé odjakživa. "My se odněkud známe?" Podíval se na ni tázavě. "Jistě. Známe se z doby, kdy jsi ještě nepodléhal špatným přátelům. Kdy ses měl alespoň trochu rád. Vzpomínáš? Tvůj brácha tě tenkrát k něčemu donutil. Myslel si, že máš talent, a že dokážeš jít za svým cílem. Asi se tenkrát spletl!" "Proč? Proč si to myslíš?" "Podívej se na sebe. V sedmnácti troskou. Mohl bys o sobě napsat knihu. Mohl jsi něco dokázat, něčím být! A tys všechny předpoklady a talent zahodil kvůli svým kamarádům. Zklamal jsi mě!" "Co?" Zíral na ni s pusou otevřenou dokořán. "Opravdu jsi mě zklamal." Řekla a zmizela v nejbližší postranní uličce. Nečekal, že ji ještě někdy uvidí. Tenkrát ho donutila přemýšlet, ale ne na dlouho. Proč by se namáhal přemýšlet nad svou minulostí, když má kamarády, kteří myslí za něj. Teď ho poslali do obchoďáku pro něco k jídlu. Uviděl ji zase jako tenkrát stát před pokladnou. "Ahoj," pozdravil ji. Zdvořile se usmála, ale před sebe ho nepustila. Když zaplatila, prohodila k němu několik slov. "Pohni. Nemám na tebe celej život." Přišoural se ven. "Potřebuješ něco?" "Ne, jen jsem s tebou chtěla mluvit," řekla a po chvíli dodala, "tak co?" "Co, co?" "Jak se vybarvují ti tvoji kamarádi? Už ti nabídli kromě chlastu a cigaret taky drogy? Bude z tebe feťák?" "Nevidím na troše prášku nic špatnýho!" "Samozřejmě. Žádnej feťák nic špatnýho na drogách nevidí." "Já nejsem feťák!" "Jistě? Tedy... víš to určitě, že nejsi?" Podívala se mu přímo do očí. Zamyslel se. Na tom něco bylo. Naštvalo ho, že by mohla mít pravdu. Zlostně se na ni utrhl. "Kdo jsi, že mě poučuješ o zásadách slušného chování? Jsi snad moje matka? Nebo můj bratr? Všichni pořád jen poroučíte a sekýrujete, ale když přijde na věc, tak mi nepomůže nikdo." "Pomoct bys chtěl, hošánku?" Teď přetekla míra trpělivosti jí. "Dostal ses do té polízanice sám. Tak si pomoz jak můžeš. Jde to s tebou od desíti k pěti. Kvůli těm svým kamarádům brzy začneš krást. A jednou," dodala tajemně, " jednou možná i zabiješ!" Popadla nákupní tašky a zmizela v protější samoobsluze. Chtěl se za ní vydat. Chtěl zjistit, co o něm ještě ví, ale neměl k tomu dostatek odvahy. Zase ji spatřil. Proč ji vždycky uvidí v některém z obchodů? Kdyby si alespoň vzpomněl, kde už ji viděl. Co po něm chce? Proč ho nutí zamyslet se nad sebou, nad svým životem, nad tím co ztratil a co získal? Kdo to vlastně je? Náhle mu myslí projel nápad ostrý jako čepel nože: "Jsem tvůj Osud!" Kdo to řekl? Viděl tvář, usmála se a zopakovala tu neuvěřitelnou větu: "Jsem tvůj Osud!" Pak začal vnímat věci kolem sebe. Otřepal se a rozhlédl se. Drogy dělaly svoje. Měl bych toho nechat, pomyslel si a zaostřil zorničky. Svět kolem něj se houpal. Přece se tady nesloží. Najednou uviděl něco, co ho úplně probralo. Uviděl ji! Když se cpal před ni, zatvářil se, že ji nevidí. Přitom na ni před chvílí musel dost dlouho zírat. Uslyšel její zakašlání. Otočil se. "Jé....ahoj." Snažil se předstírat údiv. "Vole," uklouzlo jí, "myslíš, že unikneš svému Osudu?" Zarazil se. "Co?" Nechápavě na ni hleděl. "Pohni kostrou. Zdržuješ." Nebyla zrovna příjemně naladěná. Krásný úsměv z její tváře zmizel. Čekal jako obvykle venku. Vyšla před obchod. Když ho spatřila byla mírně překvapená. "Co bys ještě chtěl?" "Vědět, kdo jsi." "Kdo je moc zvědavý, bývá brzo starý," odpověděla s nádechem sarkasmu. "A stejně... k čemu by ti to bylo? Nemáš snad dost vlastních starostí?" "Ne...totiž ano, ale..." "Ale? Ty, poslyš, chceš mít problémy? Jestli ne, něco ti poradím." "Mluv." "Vyhni se jim. Zapomeň na ně. Zahoď tu tašku se vším, co je v ní. I se svou minulostí. Zapomeň a vrať se domů. Prosím tě o to!" Podíval se na ni. Vypadala vážně. Zatraceně vážně. "Dobře." "Dobře?" Padla mu kolem krku a políbila ho. "Děkuju. Moc ti děkuju." Pak se rozběhla a za chvíli mu zmizela z dohledu. Nedokázal to. Nesplnil slib, zradil sám sebe. "Nemůžu, prostě nemůžu!" Říkal si, když kráčel po hlavní třídě. Už věděl, kde ji hledat. Musel jí to říct. Říct jí kým je, a že se nezmění. Že už na věky zůstane sedmnáctiletou troskou, tak jak řekla. Už tenkrát nad ním vyřkla soud. Už tenkrát se rozhodl. Nemohl žít jen tak. Bez ničeho. Bez lásky...bez života...bez Osudu. A za to může Ona! Srazili se ve dveřích prodejny. "Musím s tebou mluvit." "Vážně? Ale já s tebou ne!" "Poslouchej mě!" "Neotravuj. Mám spoustu práce. Nejseš jedinej zhýralec na týhle planetě." "Ale mělo by ti na mě záležet." "Proč?" "Protože jsi můj Osud!" "Myslela jsem...ne, doufala jsem, že se poučíš, že se změníš. Já hloupá husa. Děkuju za lekci, kterou jsi mi uštědřil." Rozběhla se ulicí. "Ne, počkej. Teď nemůžeš odejít. Musíš se mnou zemřít, jsi můj Osud!" Vrhl se na ni. Stalo se to v několika sekundách. Chytil ji za krk, srazil ji k zemi a mlátil jí hlavou o obrubník tak dlouho, dokud nevydechla naposled.***

"Sešli jsme se zde, abychom uctili památku zesnulého, který nás opustil v necelých osmnácti letech a který zanechal v našich srdcích pocit smutku a prázdnoty...." U prosté černé rakve ověnčené květinami stála postarší žena s černým závojíčkem přes obličej a mladý muž, nejspíš její syn, který ji podepíral. Stáli tam a dívali se do země. Kolem prošlo jen několik lidí s přáním upřímné soustrasti. Většinou přátelé a známí. A několik sousedů. Jako poslední se před truchlícími zastavila mladá dívka. Vzala ženinu ruku do své a soucitně ji stiskla. "Nikdo nemůže zabít svůj vlastní Osud. Nikdo." řekla. Oba vzhlédli. Dívka se jen smutně usmála a odešla ze smuteční síně. Ženina záda se ohnula pod vlnou neutěšitelného pláče. Syn ji jen tiše pohladil po vlasech a podíval se na zavřenou rakev. Byla zavřená, protože na to, co zbylo z hlavy jeho bratra, omlácené o obrubník chodníku, byl jen málo hezký pohled.

Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona. Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.