Slzy ve Verdeewe

Václav Slavík

01

Lovec se zvedl ze židle, na níž už přes půl hodiny tiše seděl, bez pohnutí, téměř bez dechu. Jen podle nepatrných pohybů širokého hrudníku se dalo poznat, že je živý. Neukončený.

Jakmile se pohnul, infračervená čidla zaregistrovala pohyb a ve stropě se rozsvítila tlumená světla. Modrá záře snad podle návrhářů tohoto komplexu měla vzbuzovat pocity klidu a bezpečí, krotit horkokrevné maniaky, kteří byli nejčastějšími obyvateli kobek. Ale lovcova tvář získala nepřirozeně bledé zabarvení, démonické, plné chladné, cizí krutosti.Usmál se studeným úšklebkem a vzhlédl ke stropu, ke světlům.

Za malou chvíli se ozval ten hlas, na který tak dlouho čekal.

02

Poznal ji, když jí bylo sedmnáct. Drobnou, usměvavou Michelle, hnědookou brunetu, která nesnášela kamery. Ano, tu Michelle. Právě tu, o níž o padesát let později zpívali potulní bardi po celém Okruhu. Seznámili se na psychedelickém večírku čarodějů, v temné noci, jediní střízliví a nezdrogovaní v davu šílenců.

Michelle z Verdeewe. Okouzlující, sebevědomá.

A Andreas Tanečník, muž bez budoucnosti.

Klasické klišé ze špatného dramatu, jako vystřižené ze Shakespearova Romea a Julie. Zamilovali se do sebe na první pohled, vzplanuli k sobě horoucí láskou, vyspali se spolu a od té chvíle už byli beznadějně ztracení. Jen ten konec se poněkud lišil od verze z šestnáctého století.

Bohužel.

03

Lovec tiše naříkal. Skučel bolestí, přes křečovitě stisknuté zuby cedil nadávky, zuřil. Levá ruka, pevně stisknutá kolem pažby pistole, sebou nepravidelně škubala. Měl přesycené nervové dráhy, zbláznily se mu reflexy a bude trval ještě několik hodin, než se zase uklidní.

Natáhl pravou ruku, aby si do ní přendal zbraň, ale pak si to rozmyslel. K ničemu by mu nebyla. Většina lovců byli leváci. Téměř všichni. Hekl, převrátil se na záda a sevřel zbraň oběma rukama. Pečlivě zamířil. Ne doprostřed, ale trochu stranou, do míst, kde tušil ovládací panel poklopu.

Po čele mu stékal ledový pot. Čekal.

Čekal, až se poklop se sykotem unikajícího dusíku otevře, plyn na vteřinu zahalí výhled, kryt zalije ostré světlo seshora, siluety mužů na bílém pozadí se skloní a pokropí vnitřek dávkou z kulometu. Vždycky se to tak dělá. Perfektně sehraný tým - tři, možná čtyři vojáci nadupaní bojovými implantáty - pak vtrhne dovnitř a začne zabíjet.

Z takových akcí nikdy nepřiváděli zajatce.

Jenom těla. Chladná, bezbranná těla.

Měl několik minut, než komando dorazí. Příliš málo, než aby se stihl připravit. Vedle něj bez užitku leželo jeho rychlopalné dělo, kadence tři a půl tisíce ran za minutu, gyroskopicky stabilizované, minimální zpětný ráz. Bylo naprosto na nic.

Ležel na studené podlaze, košile mu nasákla špinavým olejem, ležel a oddechoval, čekal na smrt a vzpomínal. V pravém oku měl slzy, v tom levém krev.

04

Stáli tvářemi proti sobě, oddělovalo je pouhých několik metrů.

Několik metrů... Mezi nimi byla nekonečná propast hlavní šachty reaktoru. Příliš široká, než aby se dala přeskočit, příliš žhavá, než aby v ní nechráněný člověk vydržel déle než pár vteřin. Žhavá plazma tryskala v nepravidelných poryvech vzhůru a sežehla vše, co jí přišlo do cesty.

„Michelle!"

Cítil strašlivé horko, kdyby udělal jeden jediný krok, spálil by ho hořící vzduch na popel. Za ním byly ocelové dveře, stačilo zmáčknout tlačítku a utéct jimi, do chladné chodby a dál, dál, až na přistávací plošinu, kde stále ještě čekalo jeho vznášedlo.

Příliš dobře věděl, že dveře na druhé straně propasti jsou zablokované. Bezpečnostní systém je zamkl, aby ochránil blok 18 před požárem. Mohlo v něm být něco kolem dvaceti mužů. Stihnou je do jednoho včas evakuovat. A Michelle zemře v tekoucí lávě, až se šachta zhroutí do sebe a její stěny se propadnou.

„Michelle!"

Nikdo nebude za její smrt volán k zodpovědnosti. Havarijní situace si vyžádala uzavření přepážek mezi bloky. Stačí jediná věta a vše bude ospravedlněno. Přinesla oběť, aby zachránila ostatní. Jeho drahá, milovaná Michelle. Překrásná Michelle, která mu věřila a které on nemůže nijak pomoci.

Viděl její oči, plné zoufalství a hrůzy, když pochopila, že ji nezachrání. Že pro ni nic neudělá. Nebyl čarodějem schopným konat zázraky. Byl ubohý, bezmocný Tanečník.

Otočil se a kovové pláty propusti se neslyšně odsunuly do stran. Prošel, aniž by se ohlédl.

05

Lovec se zasmál. Modrá stropní světla zablikala, pohasla a opět naskočila. Věděl, že v takovéhle situaci se nabídka, jaká mu byla předložena, neodmítá. Nikdy.

Také proto se chladnému hlasu vysmál.

„Jsi blázen, čaroději."

Věděl, že říct něco takového znamená smrt. Počítal s tím.

Byl už příliš unavený na to, aby se rval o svůj život.

Z prostředního světla sjel blesk a udeřil do země. Lovcovým tělem proběhla křeč. Přebuzené nervy, po genetických operacích šestkrát rychlejší a mnohonásobně citlivější, se zmítaly v bolestech. Čaroděj se dobře vyznal ve zvláštnostech těl lovců.„Nemůžeš mě k tomu přinutit," řekl hlubokým, apatickým hlasem. Nikdo ho nemohl k ničemu přinutit. Teď už ne. Ne poté, co zemřela kráska z Verdeewe. Muž se zhroutil na zem a mimické svaly mu nekontrolovaně škubaly obličejem. Pokusil se usmát, ale vyšel z toho beztvarý škleb. Zasténal.

Příběh se konečně chýlil ke konci.

06

Lovec Andreas přivřel oči, když dělo, umístěné v závěsu nad pravým ramenem, zahájilo palbu. Svaly se mu napínaly, jak podvědomě vyrovnával zpětné rázy. Musela ho zasáhnout zbloudilá kulka a poškodit gyroskop, takže minidělo sebou cukalo jak zběsilé. Ještě před dvěma minutami jenom spokojeně předlo - a pak se v nejnevhodnější okamžik zbláznilo.

Na tváři cítil teplo rozžhavených hlavní.

Něco se podělalo a on se náhle ocitl v pekle. Nechápal to. Lidi, kteří si ho najali, mu museli dát špatné informace. Jiné vysvětlení ho nenapadalo. Stejně jako všichni ostatní lovci si před akcí prohlédl všechny dostupné informace, aby přesně věděl, do čeho jde. A lovci měli, jakmile jednou přijali zakázku, stoprocentní úspěšnost. Nikdy neselhávali.

Až na to, že teď byl v průšvihu.

Když uviděl přistávající vznášedlo se zakrytými znaky, rozvlněné siluety commandos v chameleonských oblecích, zášlehy hlavní dalekonosných děl, která systematicky přeorávala okolní prostor, rozhodl se ustoupit. Přestože si nepamatoval, že by se takhle někdy zachoval jiný lovec. Ale neměl moc na vybranou.

Brzy zjistil, že mu odřízli cestu a stahují se kolem něj.

Našel první nepoškozený kryt a schoval se v něm.

07

Vzpomínal. Vzpomínal na Michelle a pistole ho chladila v dlani.

Vzpomínal, jak stáli nad jádrem reaktoru, každý na jedné straně šachty, a jak se komplex hroutil a bortil do sebe, a jak oni dva stáli a dívali se na sebe, a ani jeden z nich nemohl odejít, ona neměla kudy, on ji nedokázal opustit. A jak se potom přetavil nosník, který poslední držel plošinu s Michelle ve vzduchu, a pak už viděl jen její padající tělo, viděl ji polonahou sklouzávat do žhavého pekla, slyšel její zoufalý výkřik, stál a díval se dolů do propasti a neuměl jí pomoci a v prvním okamžiku chtěl skočit za ní, protože věděl, že bez ní nedokáže žít, a potom ho uchopily cizí ruce a odvlekly pryč a brána se neprodyšně uzavřela a o chvíli později reaktor explodoval...

Vzpomínal na noc, kdy se poprvé milovali, bylo jim osmnáct a oba byli nezkušení, Michelle byla ještě panna, a bylo to nádherné a nezapomenutelné. Milovali se na mořském břehu pod Skalisky, měsíc byl v úplňku a oni slyšeli jen hukot pěny všude kolem sebe... A byli šťastní a celou noc strávili spolu a objevovali jeden druhého...

A pak jsme se ráno probudili, pomyslel si lovec trpce, a našli svůj hotel v troskách. V stometrovém okruhu bylo všechno vypálené, z budovy zůstaly po zásahu orbitálním laserem jen trosky. Měli štěstí a přežili - ale chybělo málo a stali by se náhodnými oběťmi války, která už tehdy zuřila na celém světě mezi kybernety a čaroději a trvá dodnes.

Chtěl zapomenout na lásku a věděl, že to nedokáže.

08

Vznášedlo se pomalu přibližovalo na přistání.

Elektrárenský komplex mu rostl před očima. Dvě reaktorové věže zabíraly polovinu výhledu, pod nimi viděl nenápadné budovy řídícího centra, energetického výměníku, skladišť a kdoví čeho ještě. Obloha byla rudá a ta trocha světla, která se dostala skrz hustá mračna, temně krvavá.

Podíval se na hodinky. Do konce akce zbývalo sedm minut, šestnáct vteřin, všechno šlo podle plánu. Zkontroloval zásobník útočné pušky, vyzkoušel nabíjecí mechanismus. Všechno v pořádku. V uších se mu ozvalo chrčení rádiového implantátu, hlídač na vyšší letové hladině sděloval, že se z východu blíží dva stroje bezpečnostní služby. Než se sem dostanou, bude už příliš pozdě.

Vznášedlo měkce dosedlo na port.

Vyskočil ven, vypálil do různých stran několik časovaných náloží, které měly vyvolat zmatek, až se bude potřebovat dostat pryč, nastavil na pušce plamenomet, palebný rádius pět metrů, přepínat mezi plazmou a vteřinovými dávkami z kulometu, smrtící protipěchotní kombinace.

Přitiskl plastickou trhavinu na rám servisních dveří, počkal, až směrovaný výbuch zničí zámek, a ponořil se do chodby vedoucí k reaktoru.

09

Už několik let zůstával sám. Nevadilo mu to.

Nechtěl poslouchat řeči jiných lidí o přátelství, o lásce, nechtěl na ulici vidět mladíka se svojí dívkou, jak se objímají a líbají, jeho ruce sjíždějící po její páteři, jinou dvojici jak se miluje v lesíku nedaleko lovcova domu, bál se, že uslyší vášnivé vzdechy té ženy, že se mu o ní pak bude zdát a opět si vzpomene, že se ta noc vrátí do jeho mysli... Tragická noc ve Verdeewe.

Tehdy přišel o Michelle, tehdy ji naposledy objímal, líbal ji na rudě nalíčené rty, cítil její ňadra, jak se k němu tiskla, měl šílenou chuť ji svléci a pomilovat se s ní, přímo tam, uprostřed pevnosti, v servisní chodbě páchnoucí olejem a horkou párou.

Nikdy by to neudělal, nikdy by nespustil odpočet, kdyby věděl, že ho neposlechla a zůstala. Neodešla domů, jak jí přikazoval, jak ji prosil a přemlouval, až nakonec souhlasila, když jí slíbil, že se večer uvidí, a oba se těšili na další noc, kterou spolu prožijí.

Jenže Michelle tam někde v podzemí pořád byla a Tanečník to netušil. Splnil svůj úkol, poslední zakázku, práci otevírající mu cestu ke svobodě, ke svobodě se smyslnou Michelle po boku, a víckrát by nelovil, možná by si na klinice nechal vymontovat všechna ta úžasná vylepšení, jenom aby k ní měl blíž a aby je už nikdo násilím nerozděloval.

Když kroužil ve svém vznášedle nad cílem a sledoval mnohabarevné výbuchy na fúzních věžích, plakal. Na kontě měl o dvě stě tisíc dolarů víc, příliš málo. I mnohem víc peněž pro něj bude příliš málo.

Protože obživnutí Michelle jimi zaplatit nemohl.

10

Čaroděj se mýlil.

Nabízel mu nový život, pro něj i pro jeho lásku, nabízel mu ráj za práci, které nikdy nemohl odvyknout. Nabízel mnohaleté štěstí, krásný konec legendy. Michelle z Verdeewu a Andreas Tanečník, příběh věčné lásky, nezničitelné a nezničené.Neuměl pochopit, že utrápený lovec odmítá.

Nepoznal, že jeho vězeň umírá na zoufalství. Naděje v jeho srdci už dávno pohasla, už ani nedoutná, zmizela s jedinou ženou, kterou kdy miloval. Neměl nic a v duši mu zůstalo jen temné zoufalství, nevíra v lásku, pohrdání krásnem.

Lovce už nezajímalo, že čarodějové jsou všemocní.

Bylo příliš pozdě.

Co na tom, že silná vůle Nadaného může rozbořit cokoliv a porušit zákony jsoucna. Co na tom, že pro ně není téměř nic nemožné.

Bylo příliš pozdě.

Ten den, dvaadvacátý den měsíce února, už bylo příliš pozdě na lásku.

11

Reaktor vybuchl a číslo dvě hned vzápětí také.

Vznášedlo sebou trhlo, zvuková vlna ho odmrštila několik kilometrů stranou a lovec seděl a ruce mu bezvládně visely nad ovládáním a stroj padal a padal, autopilot byl zablokovaný, takže se nesnažil vyrovnat klesání, a lovec nevnímal a až drsný hlas ve sluchátkách ho probral a přinutil přitáhnout řídící páku.

Vracel se domů.

Sám.

** Amber Stories ver. 1.1 **