Viktor Bocan - Vězňové civilizace

Edmund vešel do Kanceláře a zavřel za sebou dveře. Mužík na nevysokém křesle se hned zvedl a podával mu přes stůl ruku.
"Vítejte v naší společnosti," spustil, "pane... pane..."
"Carpenter," představil se stručně Edmund a přijal nabídnutou židli. Muž přejel po klávesnici počítače.
"Carpenter, Edmund, doktor filozofie," říkal polohlasem, Ed lehkým kývnutím potvrdil údaje.
"A... vaše Duše, pane Carpentere?"
"Jsem Voják," odvětil stručně tázaný a podal úředníkovi výpis z Oddělení R.
"Hm," zakabonil se trochu muž. "Obávám se,... že zrovna vás naše nabídka příliš nenadchne. Dříve k nám chodilo hodně Vojáků, ale teď, co platí nová vyhláška... No, vždyť to určitě víte sám."
Edmund přikývl. Přesto zůstal sedět, rozhodnut neustoupit.
"Takže," pokračoval úředník a snažil se na tváři znovu vykouzlit úsměv, "podle vyhlášky vás nesmíme pustit nikam, kde by to mohlo být nebezpečné. Směrnice z Ministerstva času mluví jasně a praví se v nich, že za vaši osobu teď neseme plnou odpovědnost my."
Edmund pokrčil rameny, jako že je to jejich věc. Úředník se poněkud ztrápeně drbal za uchem.
"Tedy," řekl nakonec, "Měli bychom tu teď asi jenom ty... doprovody."
"Doprovody?" O tom Edmund ještě neslyšel.
"Hm, ano. Je to asi jediná možnost, jak vás můžeme někam poslat alespoň trochu jako Vojáka a přitom si být jisti tím, že se vám tam nic nestane. Můžete doprovázet nějakou historickou osobnost na nebezpečné cestě, ovšem na takové, která pochopitelně dopadla šťastně, to jest, do cíle se dojelo bez větších problémů. To znamená, že vy si užijete dobrodružství, a my dodržíme všechny podmínky. Tak by měly být snad uspokojeny všechny strany. Alespoň trochu."
Edmund pokrčil rameny. Nebylo to přesně to, co očekával, ale na chvilkové vytržení z té nejvšednější reality kolem to mohlo stačit.
"Je tu doprovod princezny Ladaminy na svatbu," začal vyjmenovávat úředník, "dále doprovod Karla V. při návštěvě Anglie, pak tu máme několik novějších cest, například byste mohl na chvíli být jedním z osobních strážců doktora Haabera, když jel převzít Nobelovu cenu, nebo stát vedle Nelsona Mandely při jeho prvním projevu po posledním propuštění. A jsou tu i další možnosti..."
"Ještě si to rozmyslím," odpověděl Edmund a zvedl se ze židle.
"Opravdu..." omlouval se úředník, "děláme vše, co je v našich silách. Není to jednoduché, teď už se nedá vyhovět každému. Třeba Lovci, ti to mají snadné. Pro trochu povyražení je můžeme poslat třeba do doby ledové, kde nenapáchají žádné škody. Zaloví si, pobaví se, zůstanou třeba i týden a je to větší vytržení než pořád stejná cesta k moři nebo na Měsíc, ale Vojáci... Jejich výpravy byly vždycky spojeny se zabíjením lidí a čas od času se přirozeně stalo, že se někdo nevrátil. A zaretušovat takovou věc, to stojí skutečně velké peníze..." Úředník omluvně krčil rameny. Edmund pozdravil a vyšel na rušnou ulici.
Byl Voják, bojovník. Vždycky. Před staletími to snad byla výhoda, ale dnes to jeho Duši tížilo. Jak přecházel ze života do života, stále obtížněji hledal uplatnění. Takoví Stratégové, těm bylo hej. Nejdřív dělali u armády, a když zmizely už opravdu všechny války (a že to trvalo), přešli k reklamě nebo se stali poradci přes všechno možné. Obchodníci to měli jednoduché vždycky a Zloději... hm, ti se ještě dlouho nudit nebudou. Vojáci na tom teď byli asi nejhůř. Mohli leda čekat na novou válku...
"Pan Carpenter?" Edmund se otočil. Zezarohu se vykolébal malý muž s velkým břichem a slizce se usmíval.
"Předpokládám, že vám nevyhověli..." pokračoval. "To víte, Vojáci dnes nejsou v módě. Ale my bychom pro vás něco měli, takové malé... no... povyražení. Pravda, bylo by to o něco dražší, ale pro vás přece peníze nehrají žádnou roli. Je nám jasné, že se tu musíte nudit." V tom muži bylo něco, co v Edmundovi vzbuzovalo odpor. Ale nabídka ho zajímala...
"A co mi navrhujete?" zeptal se přímo.
"Měli bychom pro vás výlet. S bitvou, se vším všudy. Můžete si i zabít domorodce... Narozdíl od Kanceláře, u nás je všechno povoleno. A je to jen na vaše triko, takže si smíte dovolit skutečně... všechno, co chcete."
Edmund si vzal leták, který mu mužík vsouval do ruky a pokývl na rozloučenou.
Společnost Vězňové civilizace, četl na letáku. A pak něco jako Nudí vás všední život? Je vaše Duše nespokojená s dobou? Nic jednoduššího, my máme řešení. Pojeďte s námi na výlet tam, kam vás vládní Kancelář nikdy nevezme. Nabízíme vám to, co vám nikdo jiný nenabídne. S námi můžete uniknout všedním trampotám a na okamžik se vymanit z okovů civilizace... a tak dále. Otočil papír. Na druhé straně bylo připsáno rukou: "zítra v 8.00 ve staré továrně na Pinkertonově třídě, peníze s sebou". Pak tam byla uvedena suma, která by leckomu vyrazila dech. Edmund pokrčil rameny a celou noc mu ta věc vrtala hlavou. Ráno se dostavil na určené místo. Za pokus nic nedám, řekl si. Kromě peněz, ovšem.

Na místě srazu už čekalo jedenáct dalších zbohatlíků. Edmund je přejel pohledem. Jeden, možná dva Vojáci, ostatní Obchodníci, Zloději, Pracháči, Páni, jeden Sluha a další na první pohled znudění "vězňové civilizace". Dokonce jedna žena. Pěkná sebranka, řekl si v duchu.
Po zaplacení vyrazili vznášedlem do vzdálené budovy, kde nastoupili do časového člunu. Odpočítávání, start. Doprovázel je malý tlustý muž, který Edmunda včera kontaktoval. Představil se jako Ricky.
"Takže vás tu všechny vítám," hlaholil Ricky, "vás, které už znudila civilizace. Máme tu pro vás výlet nad jiné, něco, co nemůžete mít nikde jinde. V minulých životech jste byli slavní generálové a válečníci, lovci a dobrodruzi," zjevně přeháněl, "a dnes vaše duše marně hledá patřičné povyražení. Proto jsme tu my, jak se říká, spousta muziky za trochu peněz, jenom pro vás." Nějaký tlouštík se samolibě usmíval, na Edmunda ten proslov nijak neúčinkoval. Věděl dobře, co byl zač v minulých životech, a občas ho to děsilo jako ta nejstrašnější noční můra.
"Jedeme do Jillspantského lesíka," pokračoval Ricky. "Bude tamtudy projíždět doktor Haaber, aby převzal Nobelovu cenu, no a byl ohlášen atentát, který se sice v té původní historii nestal, ale... Sliboval jsem vám přece něco exkluzívního, my své slovo držíme."
Edmund dost poděšeně vzhlédl... Čekal, že je zavezou někam do doby kamenné vyvraždit kmen lovců mamutů, ale tohle... To je přece nesmysl. Přesto zůstal klidně sedět. Jestli se něco za ta staletí naučil, tak čekat.
Dorazili do cíle. Přepadení se mělo odehrát v lese, tak se rozestavili do křoví kolem cesty. Vyzbrojeni byli dobově, kulomety, pistolemi a granáty. Ozval se motor auta.
Edmundovi došlo, že to není sen. Ti znudění milionáři tu jsou skutečně proto, aby zabili Haabera. Ale měnit minulost...
Jeden z obchodníků vyskočil na cestu s plamenometem. Auto zabrzdilo a jeden ze strážců vystoupil.
"Hej, co je?" zavolal, ale Obchodník na něj pustil jazyk ohně plnou silou. Strážce zařval a spadl zpátky na auto. Vzápětí vyskákali z houští další zabijáci. Ženská zavřeštěla a sevřela v každé ruce jeden granát. Pneumatiky, zapálené plamenometem, vydávaly strašlivý puch a dým, některá křoviska chytla.
Edmund se prodral houštím. Před ním stál vyzáblý muž s bazukou a mířil na auto.
"Hej!" zavolal Ed. "To nesmíte!" Jednou rukou srazil bazuku na stranu a druhou praštil muže do obličeje. Vyzáblík vykřikl a skroutil se bolestí. Ze křoví vyběhl Ricky. Edmund ho nakopl do tlustého panděra a pak ho odstrčil do houští. Sebral bazuku a vyběhl na silnici.
Rozjívená ženská hodila granát a chystala druhý. Auto hořelo. Haaber se snažil vyprostit ven přes mrtvého strážce. Další Obchodník střílel z kulometu odněkud zprava, Edmund tam zamířil bazukou a vypálil. Výbuch rozmetal křoviny i člověka. Edmund se rozhlížel, odkud vyběhnou další. Čekal Vojáka.
Jeden po něm skočil z vysokého stromu. Ed to nezpozoroval včas, a tak se svalil pod vahou těla na zem. Pak se mu podařilo odhodit protivníka stranou a oba se zvedli, Voják vytáhl pistoli, ale Edmund mu ji stačil vykopnout. Pak se na sebe vrhli pěstmi.
Jeden Obchodník vyběhl na silnici. Nevnímal nic kolem sebe, řval a pálil ze samopalu. Automobil explodoval dřív, než se Haaberovi podařilo vysoukat se ven. Jeden ze strážců Obchodníka zastřelil, ale pak mu přímo pod nohama vybuchl granát, hozený hubenou ženskou rukou. Edmund srazil svého protivníka a skočil po jeho pistoli. Vystřelil, ale Voják obratně uhnul, takže kulka trefila do břicha ženu, která se v euforii shýbala pro další granát. Druhou střelu už poslal Edmund přesněji, Vojákovi přímo doprostřed čela.
Ricky se vykolébal z houští. Zbytky auta hořely, pár raněných ještě žilo, Carpentera nikde neviděl. Proklel ho a vydal se směrem ke člunu.
Edmund tam byl dřív. Na nic nečekal, zahodil pistoli a aktivoval motor. Zmizel právě ve chvíli, kdy dorazil Ricky.
Na místě, kde vzlétali, nikoho nepřekvapilo, že se Edmund vrací sám.
"Dobrý den, pane Carpentere," pozdravil ho hubený muž, "doufám, že se vám výlet líbil." Edmund neodpověděl.
"No," pokračoval muž, "pokud ano, za tři dny, ve stejnou dobu za stejnou cenu. Bude to," ztlumil trochu hlas, "atentát na princeznu Ladaminu, na cestě na svatbu. Spousta vzrušení, meče, luky, a tak..." Spiklenecky se usmíval. Pak podal Edmundovi leták a rozloučil se. Edmund Carpenter, zrestaurovaný zabiják, vyrazil k domovu.

Stál zase v Kanceláři.
"Takže... jak jste se rozhodl? Vezmete nějaký doprovod?"
Edmund se usmál: "Co takhle doktor Haaber při cestě na převzetí Nobelovy ceny?" Úředník zavrtěl hlavou.
"Ale pane Carpentere, vždyť víte, že vás smím posílat jen na cesty bezpečné. Haaber byl zabit, když projížděl Jillspantským lesem. Tam nesmíte."
"Ovšem, zapomněl jsem... Tak tedy," zašátral v kapse a nahmátl leták od Vězňů civilizace, "rád bych doprovázel princeznu Ladaminu na svatbu."
"Ale jistě," roztál úředník. "To je konečně slovo. Je to zábavné, ale přitom dokonale bezpečné... Blahopřeji. Tady mi to podepište." Edmund podepsal a rozloučil se. Záhadného úsměvu na jeho tváři si úředník nevšiml.

Bylo brzy po ránu a princezna nasedala do nosítek.
"Výsosti," přistoupil k ní lokaj. "Dovolte, abych vám představil sira Edmunda, je tu kvůli vaší bezpečnosti. Dorazil na poslední chvíli."
Princezna se usmála a Ed úsměv s mírnou úklonou opětoval. Pak nasedl na koně a průvod se dal do pohybu. Když se blížili k lesu, Edmund zpozorněl. Potom se znovu usmál a sevřel jílec svého meče. Tedy do toho, řekl si a pobídl koně vpřed. Hořím nedočkavostí.